O československém opevnění z let 1935-38
Nedoporučuji tento text odborníkům,
kteří smrtelně vážnému bádání o fortifikacích zasvětili celý svůj život.
Autor
Trochu delší nahlédnutí do historie
Při putování naším pohraničím se často setkáváme s více nebo méně poškozenými železobetonovými stavbami a stavbičkami – zbytky našeho předválečného opevnění. Téměř každému to připomene rok 1938, období Mnichova a v mysli se probudí otázka: Jak to tenkrát bylo, proč jsme se nebránili?
K vysvětlení se musíme vrátit až do roku 1918, ke konci 1. světové války a pokusit se vžít do tehdejší politické situace a do myšlení tehdejších lidí.
Německo z války vyšlo poraženo a Versailleskou smlouvou z roku 1919 bylo povinováno platit válečné reparace za rozpoutání a vedení války. Navíc Francie jako odvetu za nesplácení reparací obsadila roku 1923 průmyslové oblasti Porýní a Porúří. Ve válkou vyčerpaném Německu nastal hospodářský kolaps a hyperinflace, v jejímž důsledku se stala marka prakticky bezcenným papírkem. Německu byl též mírovou smlouvou drasticky snížen počet armády na 100 000 mužů a omezena zbrojní výroba. Mezi obyvatelstvem byla velká nespokojenost s poměry. Většina Němců byla ostatně přesvědčena, že válku prohráli „neprávem“, neboť jejich území nebylo dobyto. Na politické scéně docházelo k ostrým roztržkám mezi pravicí a levicí, vedoucím až k levicovým a pravicovým pučům. V této situaci se začala prosazovat nacistická strana a její čelní představitel, charizmatický řečník, antisemita a demagog Adolf Hitler.
V nejtěsnějším sousedství na východě vznikla vedle Německa po rozpadu Rakousko – Uherské monarchie v roce 1918 Československá republika jako další důsledek Versailleské smlouvy. Zatímco Čechy a Morava se rozkládaly prakticky na původním historickém území Království českého, Slovensko a Podkarpatská Rus byly vyčleněny z území, které předtím patřilo k Uhrám. Nově vzniklý stát, o jehož vznik se přičinili především T. G. Masaryk, E. Beneš a M. R. Štefánik, se měl od počátku, přes různé problémy, které s sebou přináší demokracie, velice k světu. Lze říci, že ve třicátých letech 20. století mohl představovat vzor demokratického státu. V Československu žilo asi 8 milionů Čechů, 2,3 milionů Slováků, 700 000 Maďarů, 600 000 Rusínů, 100 000 Poláků a také přes 3 miliony Němců – potomků německých kolonistů, kteří do našeho pohraničí přišli ve středověku. Ani přes toto pestré národnostní složení obyvatelstva nedocházelo však ještě začátkem třicátých let k vážnějším národnostním rozporům.
Po volbách v roce 1933 se v Německu k moci dostala nacistická strana (NSDAP) a Adolf Hitler se stal říšským kancléřem. Poměry se rapidně změnily. Vznikl totalitní režim, vedený jedincem a jedinou stranou. Německé hospodářství však začalo prosperovat. Nacisté zahájili rozsáhlou výstavbu dálnic a podporu průmyslu - obzvláště zbrojního. Rychle mizela nezaměstnanost a bída. Součástí nacistické ideologie byla i rasová teorie, hlásající, že modrooký světlovlasý Němec s dlouhou lebkou je nadřazený typ a že Němcům je předurčeno, aby vládli ostatním „méněcenným“ rasám, především Slovanům a vyhladili rasy „degenerované“. To, že Hitler, Goebbels, Himmler a další čelní představitelé nacistického režimu se ideálu nordické krásy svým vzhledem ani vzdáleně nepodobali, nikoho z Němců zřejmě nezaráželo. Ostatně – v totalitním státě není radno se něčemu nahlas divit. Ani zrušení odborů, likvidace ostatních politických stran, tvrdý politický dozor nad vším děním a vznikající koncentrační tábory nevyvolaly nějaké bouře odporu. Vždyť „Vůdce“ to dělá dobře, ví, co dělá a všem se daří lépe než dřív. Skvěle bylo postaráno i o německou mládež, která volky či nevolky hromadně vstupovala do Hitlerjugend a dalších organizací a prodělávala zde dokonalé ideologické zpracování. Šlo to tak daleko, že děti udávaly své rodiče, pokud doma zaslechly přece jen nějaké výhrady k novému režimu.
A co na to vítězné velmoci – Francie a Anglie? Nic. Německu prošlo zahájení zbrojení, zavedení všeobecné branné povinnosti, výstavba armády, letectva a válečného loďstva, úplné zastavení plateb reparací, znovuobsazení Porýní a nakonec i obsazení Rakouska. Sem tam nějaká ta diplomatická nóta nic neznamenala.
Nacisté totiž razili zásadní antikomunistickou politiku. Anglii i Francii by rozhodně nevadilo vymýcení bolševizmu v Evropě, případně válečný konflikt Německa s další velmocí – komunistickým Sovětským svazem. Na konci 30. let pak již bylo dost pozdě k nějakému zásahu. Německo se stalo rovnocenným soupeřem a náhle bylo nutno s ním jednat v rukavičkách. Navíc veřejnost ve Francii si válku rozhodně nepřála a vláda, která by ji vyhlásila, by určitě upadla do nemilosti. Anglická armáda byla v té době dobře vyzbrojena na potlačování povstání domorodců ve svých koloniích, ale ne už na boj s militantním Německem. Ostatně – Francie měla Maginotovu linii a Anglie byla doslova „za vodou“.
A jak reagovalo Československo? Na rozdíl od velké Francie se musilo cítit německým zbrojením ohroženo. Každý, kdo se jen trochu zajímal o německou politiku, znal program „Drang nach Osten“, německý plán na rozšíření svého „Lebensraumu“, životního prostoru směrem na východ. A Československo leželo na této trase jako první. Naše armáda zahájila v roce 1935 rozsáhlou reorganizaci. Byla rozdělena na dvě složky – armádu „krycí“, tvořenou převážně mírovými jednotkami vojáků základní služby, zabezpečujícími kryt státní hranice a průběh mobilizace a armádu „manévrovací“, vzniklou z mobilizovaných záložníků. Základní vojenská služba byla opět prodloužena na dva roky. Byly značně zvýšeny náklady na vojenský rozpočet a prováděna rozsáhlá modernizace výzbroje a materiálního vybavení. Započalo se i s projektováním a výstavbou opevnění.
A zde se dostáváme k další v současné době stále diskutované otázce: Proč se stavěla nepohyblivá pevnostní pásma, jejichž proražení v jednom místě učiní nepotřebným celý zbytek pevnostní linie? Proč se raději nepřistoupilo k budování silné motorizované armády, tankových divizí a letectva, které se mohou přemísťovat rychle tam, kde je to právě nutné? Z hlediska současného pohledu na moderní válku a i po zkušenostech z konce 2. světové války se to zdá naprosto logické. Ono to ale tak jednoduché tenkrát nebylo. Na konci 1. světové války byly sice tanky v bojích už použity, ale velkou „díru do světa“ neudělaly. Spíš ukázaly jakési možnosti do budoucna. Větší dojem na veřejné mínění i mínění vojenských odborníků zanechaly dlouhé a urputné boje o opevnění, například o pevnosti v okolí Verdunu. Tank v tehdejší době bylo neohrabané drahé monstrum, šinoucí se po bojišti rychlostí pěšáka, trpící neúnosným množstvím poruch a zničitelné i zásahem obyčejného polního děla. Je jasné, že v poválečných letech vývoj pokračoval, docházelo ke stálému zlepšování, ale ani na konci třicátých let nebyly tanky žádné zázračné stroje. V roce 1938 mělo například Německo k dispozici okolo 2500 tanků, převážně typu Pz-I a Pz-II. Typ Pz-I měl pancíř o tloušťce do 13 mm a byl vyzbrojen pouze dvěma kulomety. Na silnici se dokázal „řítit“ maximální rychlostí až 37 km/hod. Typ Pz-II měl už nejsilnější části pancíře až třicetimilimetrové, maximální rychlost byla 55 km/hod, ale výzbroj tvořil jen jeden 20 mm kanón a jeden kulomet. Československá armáda disponovala v té době necelými pěti sty tanků a obrněných aut různého druhu, z nichž nejrozšířenější a nejlepší byl v počtu 298 kusů lehký tank Lt vz. 35. Pancéřování měl do 25 mm, výzbroj 1 kanón ráže 37 mm a dva těžké kulomety, maximální rychlost ale také pouhých 34 km/hod. Je vidět, že takovéto tanky nelze srovnávat s obrněnci z konce války, kdy se i v jediné bitvě zakously do sebe tisíce tanků s mnohem silnějším pancéřováním i výzbrojí.
Podobné to bylo i s letectvem. Všichni známe z filmů záběry mohutných bombardovacích svazů impozantně vyhlížejících amerických létajících pevností z konce 2. světové války a souboje svižně poletujících stíhaček. Ale předválečná letadla se od těchto lišila ještě víc, než se lišily předválečné a válečné tanky. A kdyby měl tenkrát pilot možnost spatřit dnešní bitevní letoun, prošpikovaný chytrou elektronikou a ověšený raketami a rotačními kulomety, zcela jistě by usoudil, že se nejedná o letadlo, ale o kosmickou loď Mimozemšťanů. Letadla v meziválečném období prodělávala sice bouřlivý vývoj, avšak i naše tehdy nejlepší stíhačka Avia 534 byl dvouplošník potažený plátnem a vyzbrojený čtyřmi kulomety, střílejícími skrz okruh vrtule. Nebyla to však výjimka. I britské Swordfishe, které ještě na jaře 1941 přispěly svými torpédy k potopení německé bitevní lodi Bismarck, vypadaly podobně. Československá armáda měla v roce 1938 k dispozici kolem jednoho a půl tisíce letadel. Z toho asi třetinu tvořily stíhačky Avia. Ostatní letadla byla pestrá směs bombardovacích, průzkumných, kurýrních a cvičných strojů různého stáří a od různých výrobců. Radiostanice nepatřila v těch časech ke standardnímu vybavení letounu a navigace se někdy prováděla tak, že si pilot vyhlédl pod sebou železniční trať a při nízkém přeletu nad nádražím si přečetl jméno stanice. Prudký vývoj letecké techniky a změna výkonů, vzhledu a výstroje letadel nastaly až v průběhu války.
Němci měli v té době asi 3000 letadel a dlužno říci, že ačkoliv většina stíhaček byly také dvojplošníky, kvality nejnovějších typů představovaly světovou špičku. Stíhačky Messerschmitt Bf-109 byly vynikající a bombardovací letouny také neměly konkurenci. Létaly ve výškách, kam těžko naše stíhačky mohly vůbec dostoupit. Počet německých letadel byl už tak dost vysoký, ale německé skvělé propagandě se podařilo toto číslo pro svět ještě zveličit. Při návštěvě francouzského velitele letectva, generála Vuillemina v Německu, byl pro něj sestaven program, v rámci kterého jako prominent navštívil postupně několik letišť. Na každém uviděl velké množství zaparkovaných nejmodernějších letadel. O těchto svých zážitcích se nezapomněl zmínit při návratu domů a jeho slova nebyla brána na lehkou váhu. Netušil, že prý viděl vždy tytéž stroje, které přelétávaly z jednoho letiště na druhé podle plánu jeho exkurzí. Inu, propaganda byla také jednou z mocných zbraní nacistů.
O tom, jak moderní techniku v boji využít, se také v celém světě vedly mezi vojenskými odborníky spory. Jeden z uznávaných teoretiků meziválečného období, britský generál Fuller, si představoval možnou budoucí německou invazi do Anglie takto: „V noci se vydají vzdušné a ponorkové eskadrony na pochod. Za svítání se spustí zvědné tanky ze vzduchu a zamíří k Londýnu, kde vypustí před ministerstvem války a před parlamentem oblaka kýchavého plynu. Zatím již budou na pevnině těžké tanky vysazené z ponorek. Velitel tanků vstoupí do parlamentu a prohlásí, že nad Londýnem je několik set letadel s chemikáliemi a že v 15 hodin napadne Londýn 500 těžkých tanků. V anglickém hlavním štábu se pro samé kýchání nedostanou k odvetným opatřením. Londýn se vzdá.“ Že to vypadá jako špatný vtip? Ale tato vize budoucí války je přetištěna ve zcela seriózní publikaci Obrana státu, vydané v Praze nákladem Svazu čs. důstojnictva v roce 1938! Ostatně v téže knize se můžeme dočíst i stejně žertovné teorie o úloze letectva v příští válce. Jsou tam popisována letadla dělová, nesoucí těžká děla ráže 105 až 155 mm a desetimotorové letouny pro vzdušný boj, které budou mít v opancéřovaných kabinách 2 rychlopalná děla, 10 až 12 dvojkulometů, dva světlomety a 20 mužů posádky.
Nyní se však vraťme k realitě. Masová výroba tanků nebo letadel ve velmi krátkém čase byla i pro průmyslově vyspělé Československo příliš velké sousto. Naše ekonomika byla stále mírová a ne plně zaměřená na válku, jako tomu bylo v Německu. Další problém by bylo rychlé vycvičení velkého počtu osádek a kvalifikovaného technického personálu. Naproti tomu opevnění bylo možno stavět prakticky ihned. Kapacity našich stavebních firem byly dostatečné a byl i dostatek volných pracovních sil. Rozhodující byly i pořizovací náklady. A obsadit neopevněné pohraničí dosti hustě jen divizemi pěchoty a dělostřelectva bylo při délce našich hranic s Německem úplně nemožné, neboť tolik vojáků naše armáda ani po všeobecné mobilizaci nemohla mít. Naše hranice s Německem měřila přibližně 1100 km, po připojení Rakouska k Německu dokonce 1550 km. K tomu je nutno přičíst ještě 700 km hranice s Polskem a 600 km s Maďarskem, což byly v té době státy, které nebyly naší republice vůbec příznivě nakloněny. Dalo se předpokládat, že v případě války si budou také chtít urvat svůj díl. Jen malou útěchou byl jediný 200 km dlouhý úsek bezpečné hranice se spřáteleným Rumunskem na východě. Tehdejší Československo mělo asi 15 milionů obyvatel (počítaje v to i téměř 3,5 milionu Němců) a sousední Německo byl osmdesátimilionový stát. Co k tomu dodat?
Pevnosti umožňují malému počtu obránců vzdorovat přesile.Výstavba opevnění byla tedy vlastně nutností. Ostatně – proč ne? V té době budovalo opevnění mnoho evropských států a nikdo se tomu nedivil. Po ještě čerstvé zkušenosti s hrůzami předešlé války se zdálo přirozené ochránit svoje hranice. Známá francouzská Maginotova linie se stavěla už od konce dvacátých let, opevnění budovala Belgie, Holandsko, Švýcarsko, Polsko, Řecko, Jugoslávie... Dokonce i Německo zahájilo výstavbu opevnění na západě i východě, ačkoliv připravovalo válku útočnou.
Specifickým československým problémem byl nevýhodně protáhlý tvar státu s velice dlouhou hranicí. Opevnit ji celou bylo z finančních důvodů nemožné. Nešlo tedy vytvořit nepřekročitelnou hráz z betonu a oceli kolem celé republiky. Obranná koncepce našeho státu spočívala ale tehdy na spojenecké smlouvě s Francií. Bylo dohodnuto, že pokud na nás Němci zaútočí, zmobilizuje Francie a odvetně napadne Německo od západu. Války na dvou frontách bylo Německo jen těžce schopno a karta by se brzy obrátila v náš prospěch. Ovšem první úder a dobu do zahájení francouzských vojenských operací by musela snést naše armáda sama. Počítalo se s tím, že opevnění zachytí první nápor, průniky přes něj bude zprvu vykrývat zmobilizovaná polní armáda a pak budou prováděny ústupové boje směrem na východ a využito právě protáhlého tvaru státu.
Bylo proto rozhodnuto opevnit nejsilnějším těžkým opevněním severní hranici od Ostravy po Krkonoše. Zde mělo být zabráněno průchodu nepřítele stůj co stůj. Nemohlo by tak dojít k přetnutí republiky přes Moravu na nejužších místech, kde je severojižní vzdálenost mezi hranicemi necelých 200 km, přerušení komunikací a obklíčení armády na území Čech. Ostatní části hranic měly být opatřeny jen více či méně souvislými pásmy opevnění převážně lehkého a počítalo se i s několika uzávěrovými příčkami, vedoucími v různých částech vnitrozemí ze severu na jih, kde by se naše ustupující armáda na čas zachytila.
S výstavbou opevnění se začalo od roku 1935. Již v létě 1934 však skupina československých vojenských odborníků byla na krátké exkurzi ve Francii na Maginotově linii a druhá exkurze proběhla v roce 1935. Také do Československa přijelo na krátké hostování několik francouzských opevňovacích poradců, z nich však jen jeden, kpt. Marcel Forceville, působil u nás dlouhodobě. Na jaře 1935 vznikla Rada pro opevňování s předsedou generálem Ludvíkem Krejčím a Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), vedené generálem Karlem Husárkem. Tato organizace byla odpovědná za projekci opevnění, řízení prací i veškerou administrativu s tím spojenou. A nebyla to jednoduchá práce. Jen vyměřování v zalesněných pohraničních horách nebo výkup či vyvlastňování pozemků od německy mluvícího a nepřátelsky smýšlejícího obyvatelstva nemohly být snadné záležitosti. Výkonným orgánem ŘOP byla Ženijní skupinová velitelství (ŽSV), která zajišťovala výstavbu přímo v terénu.
Již na podzim 1935 byla zahájena výstavba těžkého opevnění na severu Moravy. První těžký objekt byl stavebně dokončen 22. prosince 1935. Byl to pěchotní srub MO-S 8 u Bohumína. V roce 1936 se započalo i s výstavbou lehkého opevnění. Tu však zpočátku neřídilo ŘOP, ale Zemská vojenská velitelství. První lehké objekty (někdy označované jako vz. 36) byly stavěny v těsné blízkosti hranic a jejich bojová hodnota byla dost problematická. Výstavba tohoto typu byla proto brzy ukončena a ŘOP vyprojektovalo a započalo výstavbu mnohem kvalitnějšího typu lehkého objektu, označovaného v literatuře jako LO vz. 37.
A zatímco se budovalo opevnění, děly se v pohraničí věci pro naši republiku krajně nepříznivé. Národnostní snášenlivost mezi českým a německým obyvatelstvem nebyla nikdy skvělá. Za Rakousko–Uherska byli Němci značně zvýhodňováni a když to po roce 1918 skončilo, nebyli pochopitelně nadšeni. Světová hospodářská krize po roce 1929 se také nejvíce dotkla pohraničních oblastí s jejich sklářským, textilním a dřevařským průmyslem a vyvolala skutečnou bídu. Přesto však nedocházelo k příliš velkým národnostním třenicím a poměry bylo možno označit za snesitelné. Po nástupu nacismu v Německu se však začala situace rychle zhoršovat. Vznikla Sudetoněmecká strana (SdP), vedená bývalým učitelem tělocviku Konrádem Henleinem. Strana byla nejprve skrytě a pak už i veřejně podporována z Německa. Jejím programem se stal politický boj za posílení vlivu sudetských Němců, který nakonec vyústil v přímé požadavky na připojení našeho pohraničí k Německu. Koncem 30. let se k této straně již hlásilo přes 90 procent sudetoněmeckého obyvatelstva. Ne vždy to bylo z politického nadšení. V mnoha případech se jednalo o holé živobytí. Bylo téměř pravidlem, že dělník, který do strany odmítal vstoupit, byl vyhozen ze zaměstnání a nové již nenalezl. Ti němečtí sociální demokraté a komunisté, kteří zůstali věrni svému přesvědčení, byli nuceni prchat před útoky svých „soukmenovců“ do českého vnitrozemí. SdP se také po vzoru nacistů starala o „řádnou“ výchovu mládeže a vytvářela z ní své nejagresivnější členy.
Hitlerovi šlo o to, aby bez války získal naše pohraniční oblasti. Bez nich a bez opevnění v nich se měl stát zbytek Československa snadnou kořistí. Z členů SdP se počaly organizovat záškodnické oddíly, vybavené zbraněmi pašovanými z Německa a školené německými instruktory. Začaly se množit incidenty, které byly skvělou německou propagandou předkládány světu jako útlak sudetských Němců a česká zvěrstva, páchaná na bezbranném německém obyvatelstvu. Opak byl však pravdou. Oddíly německých ordnerů prováděly různé provokace a hlásily se nepokrytě k nacistické ideologii. Ať už však šlo o hospodskou rvačku, nebo později i o přepady a vraždy českých vojáků, četníků a příslušníků finanční stráže, o vypalování četnických stanic a celních úřadů – vždy Němci pohotově předložili světu svoji verzi. Dodatečná dementi a uvádění věcí na pravou míru českou stranou již nikdo nebral na vědomí. Co čtete v novinách jako čerstvou zprávu je zajímavé. Článek o stejné věci další den už čte jen málokdo.V květnu 1938 se stala situace v pohraničí tak neúnosnou, že tam vláda musela vyslat vojsko. Do Československa přijela britská delegace vedená lordem Runcimanem, aby zkoumala, na čí straně je vina. Byla to však jen politická fraška, neboť komise jednala pouze s „utiskovanými“ příslušníky Henleinovy strany a neobtěžovala se prozkoumat skutečnou situaci na místech incidentů.
Anglický ministerský předseda Chamberlein odjel 15. září do Německa jednat s Hitlerem o tom, jak politickou situaci řešit. V té době bylo již Německo natolik silné, že Angličané i Francouzi se válečného konfliktu s ním obávali a snažili se Hitlera usmířit za každou cenu. Na jednání v Godesbergu Chamberlein odsouhlasil Hitlerův požadavek na přičlenění našeho pohraničí k Německu. Uvěřil Hitlerovu slibu, že je to poslední německý územní nárok a že pak bude v Evropě zaručen trvalý mír. Proč tedy neobětovat kus Československa, než jít do války „pro nějaké sváry lidí v zemi, o které nic nevíme“, jak to ve svém rozhlasovém projevu hezky řekl pan Chamberlein? Z cizího přece krev neteče. Dne 21. září 1938 předložili anglický a francouzský velvyslanec presidentu Benešovi požadavky svých vlád, abychom se pohraničí vzdali. Francie vypověděla smlouvu o válečné pomoci Československu. Naše vláda tomuto politickému nátlaku podlehla a požadavek bývalých spojenců přijala.V celé republice však okamžitě vypukly obrovské demonstrace a vláda musela odstoupit. Byla ustanovena vláda nová, v čele s generálem Syrovým, která dne 23. září vyhlásila všeobecnou mobilizaci. Armáda po rozhlasové výzvě nastoupila do svých pozic s neočekávanou rychlostí. Bleskově bylo obsazeno i částečně dokončené opevnění. V té chvíli ještě existovala šance zastavit německou rozpínavost společným zásahem Francie, Anglie a Československa. Ostatně se tvrdí, že aristokratické německé armádní velení připravovalo atentát na Hitlera, pokud vydá rozkaz k útoku na Československo. Ne proto, že by němečtí generálové byli mírotvůrci, ale proto, že Německo ještě na válku nebylo dokonale připraveno a oni ji nechtěli prohrát. Německo bylo v dané chvíli schopno proti nám postavit jen o málo silnější armádu, než jsme měli my. Dalším jednotkám, které by postupně Němci mobilizovali, chyběl ukončený výcvik a nebyl pro ně ani dostatek materiálního vybavení.
Pak však nastal politický zvrat, který nemá v dějinách obdoby. Do Mnichova byla svolána konference velmocí – Anglie, Francie, Itálie a Německa, která bez naší účasti rozhodla o odstoupení pohraničí ČSR Německu. Dne 30. září 1938 byl tento diktát československou vládou přijat, protože bez spojenců by byl náš boj s přesilou marný. Kdybychom se bránili, obrátila by se proti nám celá světová veřejnost, zpracovaná německou propagandou, neboť by zavládlo přesvědčení, že jsme válku vyprovokovali.
Naše republika přišla o obrovskou rozlohu území, byly přeťaty důležité dopravní spoje a pásma opevnění zůstala většinou v odstoupeném pohraničí, nebo byla novou hranicí přerušena. Pochopitelně se na záboru přiživili i další sousedé – Maďarsko a Polsko.
Zvěsti o tom, že Sovětský svaz nám chtěl přijít na pomoc, je nutno zařadit do říše zbožných přání. Spojenecká smlouva se Sověty byla totiž vázána na současnou francouzskou pomoc. I kdyby nám však Sovětský svaz chtěl pomoci sám, naráželo to na několik neřešitelných problémů. Neměli jsme s ním totiž společnou hranici a Rudá armáda by tak k nám musela projít přes polské nebo rumunské území. Oba tyto státy však byly zásadně proti. Tušily, že kam jednou vstoupí noha sovětského vojáka, tam už také zůstane. Pokud by se přece nějak vyřešil tento problém politický, zůstával tu ještě větší, tentokrát technický. Rudá armáda používala veškeré střelivo jiné ráže, než bylo k dispozici u nás a od naší východní hranice vedla do Čech jediná jednokolejná železniční trať. Přesunovat po ní s dostatečnou rychlostí napříč celým státem velké vojenské jednotky a současně je zásobovat municí bylo nemožné i v tom nepravděpodobném případě, že by trať nebyla za války poškozena. Výrazná pomoc letecká byla v tehdejší době nereálná.
Hitlerovy sliby o míru v Evropě se pochopitelně ukázaly jako falešné. Do Berlína byl půl roku po Mnichově pozván nový československý prezident, starý a nemocný Emil Hácha. Zde pod silným psychickým nátlakem a snad i s použitím „povzbuzujících“ injekcí byl donucen požádat Německo o „ochranu“ pro svůj stát. Dne 15. března 1939 pak obsadila německá Wehrmacht zbytek Čech a Moravy. Od republiky se odtrhlo Slovensko, které vytvořilo vlastní fašistický stát pod německým vlivem. Ve vzniklém „Protektorátu Čechy a Morava“ získali Němci zdarma nejen výzbroj naší milionové armády, ale i kapacitu celého našeho průmyslu. A takové podniky jako Zbrojovka Brno, Škoda Plzeň, Explosia Semtín, ČKD Praha nebo munička ve Vlašimi se opravdu hodily. Cesta ke druhé světové válce byla otevřena. Mimochodem – nový československý tank LT vz. 38, jehož výroba byla pro nás zahájena již pozdě (v roce 1938 testovala naše armáda prototypy), se pak vyráběl pro okupanty v různých modifikacích až do konce války.
Těžké opevnění
Objekty těžkého opevnění, takzvané sruby, byly masivní železobetonové stavby, které svým vnitřním vybavením umožňovaly i dlouhodobý boj posádky. Každý srub byl projektován samostatně, aby co nejlépe plnil taktické požadavky v daném prostoru. Pro urychlení projekce však ŘOP vypracovalo souhrn konstrukčních pokynů, nazývaný „Data pro konstrukci objektů stálého opevnění“. Tento dokument obsahoval především předepsané minimální rozměry jednotlivých místností v závislosti na výzbroji, počtu posádky a potřebném technickém vybavení. Při navrhování objektu bylo tedy možno po určení směru palebných vějířů hlavních střílen použít již předem daných údajů a projektovat jako ze stavebnice. Na naší severní hranici proto nenajdeme dva sruby stejné. Pouze po německé anexi Rakouska, kdy jsme začali urychleně budovat těžké opevnění i na jihu Moravy, bylo použito již hotových plánů objektů ze severu, které se do daného terénu hodily.
Sruby se budovaly v šesti odolnostech. První dvě, označované arabskou 1 a 2 (tzv. „araby“), se měly stavět na méně ohrožených místech, například v horách. Tyto sruby měly slabší stěny, jednodušší výzbroj i vnitřní vybavení, místo schodiště jen průlez se žebříkem a jen jedny pancéřové dveře. S „araby“ odolnosti 2 se tak setkáme například na hřebeni Orlických hor mezi tvrzí Hanička a Komářím vrchem nebo v Žambereckých lesích. Jediný „arab“ odolnosti 1, který byl do září 1938 vybetonován (na Petržalce u Bratislavy) je však nenávratně ztracen. Zmizel pod silničním tělesem nově vybudované komunikace.
Nejčastěji budované sruby však byly „římany“, označované římskou I až IV, přičemž nejvyšší IV. odolnost byla používána u objektů tzv. dělostřeleckých tvrzí. Tvrz byla soustava několika srubů, propojených navzájem podzemními chodbami a sály, ve kterých se nacházelo v hloubce přes dvacet metrů pod povrchem celé zázemí pro posádku – ubikace, ošetřovna, strojovny, sklady atd. Objekty nižších odolností byly samostatné a vytvářely linii hlavního obranného postavení.
Existují ještě další kritéria pro rozdělení srubů. Podle směrů palby hlavních zbraní je můžeme dělit na jednostranné a oboustranné, podle určení na pěchotní, dělostřelecké, vchodové, minometné atd. Další rozdělení je podle počtu pancéřových zvonů a kopulí, které byly na srubech instalovány. Tento počet kolísá od 1 do 4. Sruby se lišily i počtem pater. Většina srubů je dvoupatrová s tzv. bojovým patrem v úrovni terénu a týlovým patrem pod zemí. V místech s vysokou hladinou spodní vody se však občas setkáme i s jednopatrovým srubem, jehož půdorysná plocha je pochopitelně větší, aby se do něj vešlo všechno potřebné zařízení i posádka.
Pěchotní srub
Abychom si objekty těžkého opevnění přiblížili, popišme si typickou ukázku – oboustranný samostatný dvouzvonový pěchotní srub odolnosti II pro přibližně třicetičlennou posádku.
Nejsilnější je čelní stěna srubu, přivrácená směrem k hranicím. Její tloušťka je 2,25 m železobetonu. Ta je pak obložena ještě čtyřmetrovou vrstvou kamenné rovnaniny a vše je překryto zatravněným hliněným valem, sahajícím až po strop objektu. Tím bylo dosaženo zodolnění objektu proti dělostřelbě směrem z Německa a současně i jeho maskování. Zemní zához a zatravněný strop ztěžovaly rozeznatelnost srubu z předpolí. Bylo vidět pouze travnatý kopeček, ze kterého na obou koncích vyčnívaly jen vrchlíky pancéřových zvonů. Samotný železobeton měl odolávat zásahům dělostřeleckých granátů ráže 24 cm. Přitom německá armáda disponovala v roce 1938 nejtěžšími děly ráže 21 cm v počtu 22 kusů.
Po stranách srubu jsou střílny hlavních zbraní, mířící podél systému protipěchotních a protitankových překážek k sousedním srubům v linii. Jejich palebný vějíř zasahoval kus před i za sousední srub. Sruby byly určeny pro tzv. boční palby. Výhoda spočívá v tom, že při útoku na opevnění nepřítel nemůže předem ničit střílny, neboť na ně nevidí, dokud se sám nedostane do postřelovaného prostoru, navíc pokrytého překážkami. Než by se nepřátelský kulometčík, dělostřelci nebo posádka tanku stačili zorientovat a připravit ke střelbě, byli by drceni palbou z obou stran z nejméně dvou srubů.
Před hlavními střílnami jsou vybetonovány 1,5 m široké a 3 m hluboké takzvané diamantové příkopy. Ty sloužily především jako jímky na prázdné nábojnice, které do nich padaly otvory ve stěně pod střílnami. Vystřílené nábojnice by totiž zhoršovaly svým zápachem ovzduší ve srubu. Příkop byl i nepříjemnou překážkou pro nepřátelské vojáky, kterým by se podařilo náhodou proniknout až do těsné blízkosti srubu a snažili by se umlčet střílny jejich ucpáním nebo vsunutím nálože. Navíc příkop mohl posloužit i v případě, že by blízko srubu vybuchl dělostřelecký granát nebo letecká puma. Zemina vyvržená explozí by sklouzla do příkopu a nemohla tak zavalit stěnu se střílnami. Prostor nad příkopem a stěna s hlavními střílnami jsou chráněny lehkým kulometem ve střílně v postranní stěně a granátovým skluzem. Pozorování tohoto prostoru umožňuje stěnový periskop, umístěný nad příkopem. Strop nad střílnami je protažen v tzv. krakorec, na kterém nejlépe můžeme rozeznat dvoumetrovou tloušťku stropu. Krakorec clonil střílny před zásahem bomb nebo střel se strmou drahou letu a zabraňoval i vhození ručního granátu nebo spuštění nálože do střílny ze střechy objektu.
Uprostřed týlové stěny, obrácené směrem do vnitrozemí, je vchod do objektu. Je také překryt krakorcem a chráněn jednou či dvěma střílnami s lehkým kulometem po stranách. Do prostoru týlové stěny je obvykle vyveden další granátový skluz a periskop. Ústí zde též výfuk dieselagregátu a ventilační trubky, kterými byl ze srubu odváděn zkažený vzduch. Jejich konce jsou chráněny masivní mřížkou svařenou z kolejnic. Aby ani po rozbití mřížky nemohl být vhozen trubkami do srubu ruční granát, lomí se trubky ve stěně směrem vzhůru. Týlová stěna a stěny se střílnami jsou tlusté 1 m, ve spodním patře pak zesílené na 1,5 m.
Střílny po obvodu objektu (střílny „pod betonem“) ve spolupráci se střílnami „pod pancířem“ ve zvonech, které měly výstřel i do předpolí, zajišťovaly spolu s granátovými skluzy kruhovou obranu okolí srubu.
Z horní části stropu na vnitrozemské straně trčí ocelové pruty s oky pro uchycení maskovacích sítí, aby bylo ztíženo letecké pozorování a bombardování objektu. Navíc omítky srubů byly tmavě šedé nebo zelené a na Náchodsku na nich byly nepravidelné barevné skvrny, podobné kamuflážním nátěrům tehdejších československých obrněných vozidel.
Vstupujeme-li do srubu, projdeme nejprve mřížovými dveřmi, proti kterým je umístěna ve vchodovém výklenku malá uzavíratelná střílna, která mohla střílet skrz mříž. Po straně za mříží je nasávací otvor vzduchotechniky ve filtrovně srubu. Pak se vstupní chodbička dvakrát lomí a za každým záhybem projdeme masivními ocelovými dveřmi – první jsou z ocelové desky o tloušťce 30 mm, druhé již jen 15 mm. I v těchto dveřích jsou uzavíratelné střílny pro pistoli. V prvních dveřích je také nouzový výlez – otvor překrytý zevnitř přišroubovanou ocelovou deskou. Toto zařízení by posádka použila tehdy, kdyby při ostřelování okolí napadala přes mříž do prostoru vchodu zemina a dveře by se zablokovaly. Proti vyražení jsou dveře jištěny zevnitř masivní vzpěrou. Oboje ocelové dveře jsou plynotěsné a chodba mezi nimi vytváří přechodový prostor označovaný SAS. Uvnitř objektu se totiž za boje měl udržovat přetlak vzduchu. Při vstupu nebo odchodu ze srubu se proto dveře otvíraly postupně, aby tlakový vzduch nemohl z objektu uniknout.
Za vchodem se dostáváme do centrální chodby, vedoucí až do obou křídel srubu pod pancéřové zvony. Z ní ústí dveře do jednotlivých místností bojového patra. Ve většině srubů je zde místnost velitele, místnost s telefonní ústřednou, sklad dělostřelecké munice, případně ještě další ubytovací prostory. V rozšířené části chodby v křídlech objektu jsou sklady kulometné munice. V horním patře jsou i velké ocelové nádrže na vodu. Na jednom konci chodby je v odvětrávané plechové skříni petrolejový vařič, na kterém si členové posádky mohli ohřívat konzervované potraviny nebo připravovat teplé nápoje. Z chodby se také speciálními plynotěsnými dveřmi vchází do střeleckých místností.
V nich jsou umístěny hlavní zbraně objektu. Bylo to buď dvojče těžkých kulometů nebo méně často dva jednotlivé těžké kulomety, každý v samostatné střílně. Použity byly v tehdejší době velice moderní a účinné vzduchem chlazené těžké kulomety vz. 37, uchycené ve speciální lafetě. Kulomety měly ráži 7,92 mm, dostřel 3200 m a praktickou kadenci 500 ran/min. Pro jejich přesné zaměření se požívaly dvakrát přibližující záměrné dalekohledy. Zbraně vyráběla brněnská Zbrojovka, zaměřovače Optikotechna Přerov. Pro střelbu při snížené viditelnosti byl nad každou zbraní navíc namontován velice jednoduchý československý vynález. Jednalo se o panoramatickou mapku s přesně nakresleným vnějším prostorem, na které při pohybu zbraně ručička ukazovala stále místo, do kterého je zbraň zaměřena. Nepřátelská pěchota, která by se za tmy nebo mlhy začala prodírat pásmem překážek by jistě byla nepříjemně překvapena, že obránci znají přesně místo, kam mají vést palbu.
V té části linie, kde se dal předpokládat útok tanků (a to bylo téměř všude), byla mimo kulometného dvojčete ve střelecké místnosti instalována mnohem účinnější zbraň s kódovým označením L1. Jednalo se o protitankový kanón vz. 36 s ráží 47 mm, který byl pro potřeby našeho opevnění vyvinut a vyráběn plzeňskou Škodovkou. S ním na společné lafetě byl uchycen ještě těžký kulomet vz. 37. Kanón vz. 36 představoval v té době špičku protitankové techniky. Poloautomatický závěr umožňoval dobře secvičené obsluze vypálit až 35 ran v minutě. Dostřel kanónu byl 5,8 km a na vzdálenost jednoho kilometru dokázal protipancéřovým granátem prorážet pancéřování tlusté 5 cm. Lze tedy s trochou nadsázky říci, že v roce 1938 by dokázal prostřelit dva německé tanky jedoucí za sebou. Nikdo nemohl tušit, že další válka vypukne tak brzy, takže konstruktéři se snažili vyvinout zbraň, která by byla v předstihu a poradila si i s budoucími mohutnějšími tanky za několik let. Mimo protipancéřové munice mohl kanón střílet i tříštivé granáty a připravoval se do výroby i takzvaný kartáč. Jednalo se o střelu, sestávající ze 110 dvanáctigramových olověných kuliček, které se po opuštění hlavně rozptýlily do širokého kužele. Kanón by pak na kratší vzdálenosti fungoval jako obrovská brokovnice. Přesnost zbraně byla vynikající. Na cvičném objektu v Brdech, kde se posádky opevnění učily se zbraněmi zacházet, musil vydat velitel střelnice zákaz poškozovat terčová zařízení. Účastníkům kurzu se totiž zdálo „nesportovní“ zasahovat na několik set metrů velké plechové siluety tanků. Vybrali si proto náročnější cíl a odstřelovali pojezdové kladky terčů.
Ve střeleckých místnostech byla mimo zbraní umístěna i pohotovostní zásoba munice, spojovací a signalizační prostředky, nádrž na vodu pro chlazení kanónu a většinou zde byla i jedna ze střílen k ochraně vchodového prostoru lehkým kulometem vz. 26 s praktickou kadencí 200 ran/min. Střílny těchto pomocných zbraní byly uzavřeny průzorovou vložkou s neprůstřelným sklem, která se dala velmi rychle zaměnit za lafetační vložku kulometu.
Z obou křídel srubu se po žebříku vystupuje do pancéřového zvonu. To byly vlastně „oči“ objektu. Odtud mohl pozorovatel střílnami po obvodu nebo speciálním čtyřikrát přibližujícím periskopem ve vrchlíku zvonu vidět celé okolí a hlavně předpolí srubu, odkud by přicházel nepřátelský útok. Mohl tak včas informovat posádku střelecké místnosti a nahlásit cíle a palebné prvky. Proto bylo ve zvonu trojí spojovací zařízení – hlásnice zvukovodu, telefon a signalizační semafor. Do střílen zvonu bylo ovšem také možno zalafetovat lehký nebo těžký kulomet. Odpadávající vystřílené nábojnice se zachycovaly v nádobě pod zvonem a kouř z nich se odvětrával pomocným ventilátorkem mimo objekt. Ve zvonu byla k dispozici i raketová pistole se zásobou osvětlovacích a signalizačních raket. Do budoucna se plánoval reflektor, který by se v noci nasazoval místo periskopu. I další plánovaná výzbroj zvonu, malý pěticentimetrový minomet, nebyla do roku 1938 vyrobena. Některé sruby mají speciální dělostřelecký pozorovací zvon, ve kterém měl být umístěn mohutný periskop. Odtud se měly předávat zprávy pro dělostřelce v okolních tvrzích. Mimo zvonů byly na některých srubech ještě takzvané kopule. Ty neměly sloužit k pozorování, ale pouze k vedení palby dvojčetem těžkých kulometů nebo těžkým kulometem sólo. Kopule se instalovaly tam, kde bylo nutno vést palby do předpolí, ze kterého by velká střílna „pod betonem“ byla příliš zranitelná. Tloušťka pancéře zvonů a kopulí byla podle odolnosti objektu od 15 do 30 cm. Do několika srubů byly naplánovány i otočné věže s dvojčetem těžkých kulometů. Bohužel výrobu tohoto zajímavého pancéřového prvku se do září 1938 nepodařilo dokončit.
Sejdeme-li po schodech do spodního patra objektu, najdeme týlové zabezpečení srubu. Jsou zde ubikace posádky, sklady proviantu, ručních granátů a pohonných hmot, splachovací záchody s biologickou čističkou odpadních vod, umývárna, studna s čerpadlem na vodu a strojovny. V jedné je umístěn dieselagregát na výrobu elektrické energie pro objekt. Druhá strojovna sloužila pro zařízení vzduchotechniky. Je v ní velký ventilátor s elektrickým i nouzovým ručním pohonem, ohřívač vzduchu, který je napájen teplou chladicí vodou z dieselmotoru elektrárny a baterie protidýmových a protiplynových filtrů. Po prvním použití plynových útoků během 1. světové války totiž panovala všeobecná obava, že v eventuální válce příští budou chemické bojové látky hlavní zbraní hromadného ničení (viz ukázku z díla gen. Fullera v úvodu). Proto se za boje měl v objektu udržovat neustálý přetlak přefiltrovaného vzduchu. To by zabraňovalo vniknutí plynu zvenčí do srubu a současně by průvan proudící otevřenými střílnami ven odvětrával kouř ze zbraní a vydýchaný vzduch. V týlovém patře je také místnost pro nouzový spojovací prostředek – takzvaný zemní telegraf. Jedná se o induktor, který v rytmu morseovky generoval vysokonapěťové impulzy, sváděné pomocí elektrod do země v okolí srubu. Elektrické signály šířící se zeminou byly zachytitelné na sousedních srubech do vzdálenosti asi 1 km. Tento bezdrátový přístroj by se použil tehdy, když by byly za boje poškozeny podzemní telefonní kabely mezi sruby. Jeho výhodou proti vysílačce bylo, že nepotřeboval zranitelnou vnější anténu.
Pokud linie procházela členitým terénem, ve kterém by vznikly prostory nepokryté přímou palbou, byl do spodního patra některých srubů plánován i devíticentimetrový minomet. Tato speciální zbraň se stabilním pětačtyřicetistupňovým náměrem, u které se dostřel měnil regulací tlaku v hlavni při výstřelu, prodělávala v roce 1938 teprve vojskové zkoušky. Za mobilizace zůstaly tedy minometné střílny ústící do diamantových příkopů prázdné.
Dělostřelecké tvrze
Jejich hlavním účelem bylo poskytnout zbytku linie palebnou podporu těžkými zbraněmi, které se v samostatných srubech nenacházely. Těžké zbraně mohly též vést palbu do vzdáleného předpolí linie, rušit německé útočné přípravy a ničit baterie tam umístěného dělostřelectva. Do sestavy tvrze patřilo obvykle několik pěchotních srubů, které chránily čelo tvrze a navazovaly svými palbami na sousední samostatné objekty. Za nimi na vhodných místech byly budovány sruby dělostřelecké pro baterii tří pevnostních houfnic ráže 10 cm, dělové otočné věže pro dvojče těchto houfnic a plánovaly se i objekty pro dvojče speciálních pevnostních minometů ráže 12 cm. K tvrzi patřila někdy i pozorovatelna s dělostřeleckým pozorovacím zvonem. Většinou byla ale místa dělostřeleckých pozorovatelů od tvrze dosti vzdálena, buď ve speciálních pouze pozorovacích objektech, nebo ve srubech v linii, odkud byl dobrý výhled a nevadil by tam tolik prach a kouř od zásahů nepřátelského dělostřelectva, které by za boje svou palbu na tvrz jistě soustředilo. Na místě skrytém v týlu před nepřátelským pozorováním pak byl vždy vybudován vchodový objekt pro zásobování municí a ostatními potřebami pro několikasetčlennou posádku tvrze.
Ve vchodovém objektu za trojnásobným uzávěrem s mřížovými, padacími a posuvnými pancéřovými vraty se nacházelo překladiště. Zde se měl materiál vykládat z nákladních aut, přijíždějících po skryté cestě z týlu. Přepravu nákladu v podzemí zajišťovaly vozíky úzkorozchodné dráhy. Za boje se počítalo se spotřebou munice v množství desítek tun denně.
Za vchodovým objektem na začátku podzemní chodby byly minové komory, jejichž odpálením se mohl v nouzi zahradit vstup do podzemí. Dále se nacházely sály velké filtrovny a elektrárny s dieselagregáty, které měly za boje dodávat energii všem tvrzovým objektům. V další části podzemí byly skladištní sály a kasárna pro posádku. Zde také mělo být velitelství tvrze a výpočetní středisko pro řízení palby. Pod jednotlivými dělostřeleckými objekty byly menší skladištní sály s pohotovostní zásobou munice.
Tvrzové houfnice měly kadenci 15 ran/min a dostřel téměř 12 km. Proto se tvrze budovaly v takových odstupech, aby se jejich palebné sektory překrývaly a žádné místo pevnostní linie nebylo bez dělostřelecké podpory. Na úseku od Bohumína po Krkonoše bylo naplánováno původně 15 tvrzí. Od východu na západ to byly postupně tvrze Orel, Smolkov, Šibenice, Milotický vrch, Orlík, Kronfelzov, Hůrka, Bouda, Adam, Bartošovice, Skutina, Dobrošov, Jírová hora, Poustka a Babí. Z úsporných a jiných důvodů však později došlo k několika změnám. Tak tvrz Bartošovice byla nahrazena tvrzí Hanička a místo tvrzí Milotický vrch a Kronfelzov měly být vybudovány jen izolované dělostřelecké sruby. (K jejich stavbě však nedošlo.) Do září 1938 byly stavebně dokončeny Smolkov, Hůrka, Bouda, Adam a Hanička. Ve více nebo méně pokročilé fázi výstavby se nacházely Šibenice, Skutina, Dobrošov a Babí u Trutnova. Stavba tvrze Orel byla kvůli nepříznivým geologickým podmínkám v podzemí (tekuté písky) odložena. Byl zde vybudován jen jeden pěchotní srub s šachtou do podzemí, který se pak stal součástí linie samostatných objektů. Tvrz Orlík v Jeseníkách měla být bez podzemí a v době míru měla sloužit jako cvičná střelnice pevnostních jednotek. Lesní pozemky, na kterých se měla budovat ale patřily německému vratislavskému arcibiskupství a Němci pochopitelně protahovali jednání o vyvlastnění, takže stavba nebyla započata.
Na sklonku září 1938 však žádná z našich tvrzí nemohla sloužit svému účelu. Tvrzové houfnice ani otočné a výsuvné věže pro ně ještě nebyly dokončeny. U dvanácticentimetrových minometů ještě nebyl ukončen vývoj, takže ani na dobudované tvrzi Adam, kde měla být tato zbraň také použita, nebyl pro ni minometný objekt vybetonován.
V současnosti podzemí některých našich tvrzí používá stále armáda jako skladovací prostory. Na tvrzi Smolkov východně od Opavy je tak možno projít jen po naučné stezce kolem povrchových bojových objektů. Tvrz Hůrka u Králík má zpřístupněnu část podzemí. Je možno shlédnout i povrchové objekty, vesměs značně poškozené německými ostřelovacími pokusy z doby okupace. Bouda pod Suchým vrchem je přístupná veřejnosti. Ačkoliv se jedná o jednu z našich nejmenších tvrzí, je to jediné místo, kde si návštěvník může prohlédnout vchodový objekt i celé podzemí a povrch dostavěné tvrze. Také tvrz Hanička je zpřístupněna. Podzemí je dosti poznamenáno přestavbou na protiatomový kryt ministerstva vnitra v osmdesátých letech, ale na povrchových objektech je možno shlédnout všechny typy zde zachovaných pancéřových zvonů a kopulí. Na populární tvrzi Dobrošov nad Náchodem je možno projít asi 20% částečně dobudovaného podzemí, expozici o opevnění a naučnou stezku na povrchu. Je to také jediné místo u nás, kde si můžeme prohlédnout téměř nepoškozený dělostřelecký srub, ze kterého Němci vytrhli pouze střílny pro houfnice. Na tvrzi Skutina u Olešnice v O.h. je zpřístupněn jeden ze dvou dokončených pěchotních srubů se schodišťovou šachtou na okraj nedoraženého a zatopeného podzemí. Na povrchu lze v terénu najít výkopy pro ostatní tvrzové objekty. Na tvrzi Babí mezi Trutnovem a Žacléřem je možno navštívit jediný zde vybetonovaný pěchotní srub, patřící však k největším v republice. Po schodišti lze také sestoupit do mohutného podzemí raženého ve skále a část ho projít.
Lehké opevnění
Lehké objekty vz. 36 byly jednoduché železobetonové stavby budované v blízkosti státní hranice na místech s dobrým výhledem. Měly obvykle dvě nebo tři střílny (výjimečně jednu) v čelní stěně o tloušťce 50 nebo 60 cm. Ostatní stěny a strop byly slabší. Předpokládaná odolnost betonu byla proti zásahu dělostřeleckým granátem ráže 7,5 cm. Posádka byla 2 až 6 mužů podle počtu střílen. Vnitřní vybavení bylo minimální. Na střílnách byly pouze uzávěry s posuvnými ocelovými deskami, pod střílnami dřevěné stolky pro kulomet a v týlové části plechové dveře. Vyzbrojeny byly lehkými kulomety vz. 26 nebo i těžkými vodou chlazenými kulomety vz. 7/24, které tehdy patřily k běžné výzbroji pěchoty. Široké, v betonu tvarované střílny mířící do předpolí a tedy snadno zranitelné nepřátelskou palbou, byly největší nevýhodou. Za mobilizace byly tyto objekty před hlavním obranným pásmem obsazeny jednotkami SOS (Stráže obrany státu), složenými mimo vojáků i z příslušníků četnictva a finanční stráže. Člověk v duchu smeká před morálkou těchto mužů, kteří žili ve stálém očekávání útoku pravidelných jednotek Wehrmacht od hranic i napadení henleinovci z týlu.
Později budované lehké objekty vz. 37 byly mnohem dokonalejší. Svojí koncepcí připomínaly zmenšené pěchotní sruby. Stavěly se také v liniích (o jednom až třech sledech), jejich střílny byly převážně určeny pro boční palbu a měly zajistit palebnou přehradu podél průběžných překážek. Palebné vějíře pevnůstek se navzájem překrývaly a vyřazení jednotlivých objektů z boje neohrožovalo obranyschopnost celé linie. Střílny byly před zásahem z předpolí chráněny prodlouženou částí čelní stěny, která byla také zesílena kamennou předlohou. Vchod z týlu byl zalomený, měl pomocnou střílnu s uzávěrem a dvoje dveře – mřížové a ocelové. K týlové stěně ústil granátový skluz. K pozorování sloužily otočné zrcátkové periskopy, vyvedené nad strop objektu. Kulomety byly v ocelových střílnách uchyceny na speciálních lafetách s panoramatickou mapkou pro noční střelbu. Lafety umožňovaly montáž lehkého kulometu vz. 26 nebo těžkých kulometů vz. 7/24 i vz. 37. Ruční ventilátor zajišťoval odvětrání zplodin střelby z vlastních zbraní ze stísněného vnitřního prostoru. Spojení mezi objekty se dělo pomocí polních telefonů a byla i možnost nouzové signalizace vlaječkami ve dne nebo světelnými signály v noci. K dispozici byla mimo beden s municí i lékárnička, ženijní nářadí, protichemické prostředky a železná zásoba potravin a vody. Posádka oboustranného objektu byla sedmičlenná. Objekty vz. 37 (nazývané řopíky podle zkratky ŘOP) byly typizované. Existovala „vzorkovnice“ více než 100 typů, které se od sebe lišily především úhlem os střílen, zešikmením nebo lomením podle sklonu terénu a tloušťkou stěn. Základní odolnost byla proti granátům ráže 10 cm při tloušťce čelní stěny 80 cm. Při výstavbě linie mohli projektanti již jen vybrat vhodný typ podle místních podmínek. LO vz. 37 se budovaly jako záchytná pásma za těžkými objekty nebo jako samostatné obranné linie, doplněné ještě zákopovým systémem s palebnými a pozorovacími stanovišti v terénu .
Výhodou i nevýhodou lehkých objektů byl jejich malý rozměr. Malý vnitřní prostor neumožňoval posádce odpočinek, takže si vojáci za mobilizace budovali za objekty provizorní přístřešky nebo zemljanky a do pevnůstek se měli uchýlit jen v době boje. Naproti tomu malé rozměry snižovaly stavební náklady a zaručovaly prakticky nezranitelnost objektů nepřátelskou přípravnou dělostřeleckou palbou. Při ostřelování zkušebního objektu vz. 36 naší armádou byly po 400 ranách z 15 cm houfnice na vzdálenost 5600 m docíleny jen dva nepřímé zásahy.
Výstavba opevnění
Před zahájením projektování opevnění se naši odborníci nechali inspirovat francouzským vzorem, ale nelze říci, že bychom kopírovali Maginotovu linii. První těžké objekty, postavené na Ostravsku, sice „Maginotku“ připomínají, další pevnostní stavby však nesou stále více československý „rukopis“. Výzbroj a vybavení je už úplně naší konstrukce. Zcela podstatný rozdíl pak představuje kvalita železobetonu. Československé objekty v ní francouzské opevnění značně předčily. Zásluhu na tom měl i náš přední odborník na betonové stavitelství, profesor Bechyně z ČVUT v Praze.
Stavby všech objektů prováděly pod odborným vojenským dozorem civilní firmy, které vyhrály konkurzní řízení. Firma obvykle získala zakázku na výstavbu celého podúseku opevněné linie – nejčastěji asi 10 samostatných pěchotních srubů nebo stavbu celé tvrze. Menší firmy obdobně získávaly zakázky na lehké opevnění nebo výstavbu překážek. Firmy měly obvykle nízký počet stálých zaměstnanců. Většina pracovníků byla najata z okolí a na nekvalifikované práce se dokonce přiváželi laciní dělníci z Podkarpatské Rusi. Všichni zaměstnanci musili být prověřeni a měli propustku na staveniště. Ztráta průkazu znamenala ztrátu zaměstnání.
Veškeré práce byly předem naplánovány a harmonogram se co nejlépe dodržoval. V podúseku se pracovalo na všech srubech v různé fázi výstavby současně a jednotlivé profese pracovníků se přemísťovaly ze staveniště na staveniště podle druhu tam zrovna prováděných prací. Při vlastní betonáži byl přísný dohled nad kvalitou betonu. Odebíraly se vzorky směsi, které musely po zatuhnutí vykázat na zkušebně pevnost v tlaku 450 kg/cm2. Pokud by beton nevyhověl, byla firma podle smlouvy povinována platit velké penále, nebo dokonce objekt zbourat a na vlastní náklady postavit nový. K tomu však nikdy nedošlo a vzorky většinou měly větší pevnost, než přikazovala norma. Firmy, které se osvědčily, měly totiž naději na získání dalších armádních zakázek a v době, kdy bylo ještě znát následky hospodářské krize, to byla dobrá motivace.
Mechanizace při stavbě byla minimální. Pouze při betonáži se užívaly motorové míchačky, vrátky na dopravu betonové směsi na plošinu nad srubem a pro hutnění betonu pneumatické pěchy nebo vibrátory. Časový rozvrh stavby si můžeme demonstrovat na 6. podúseku těžkého opevnění u Borové na Náchodsku. Zde stavbu prováděla firma ing. V. Střebský Plzeň, jejíž stavební harmonogram se náhodou do dnešních dnů zachoval. Z něj můžeme vyčíst:
Práce na podúseku, který obsahoval 11 pěchotních srubů, byly rozplánovány od 16.4.1938 do 30.6.1939. Celkem tedy na 63 týdnů. Vezmeme-li první ze srubů podúseku (objekt N-S 60 s odolností I), dozvíme se z harmonogramu toto:
Práce zahájeny 16.4.1938. Na budování přístupové cesty ke staveništi a výstavbu prkenného oplocení kolem něj – 1 týden. Od 16. dubna se také začala hloubit studna pro objekt. Na její vyvrtání bylo plánováno 5 týdnů.(Voda byla nalezena v hloubce 38 m). Další 2 týdny měla trvat skrývka ornice a vykopání stavební jámy. Po tuto dobu se také na staveniště dovážel materiál – písek, cement, štěrk a armovací železo. Ve druhém týdnu těchto prací se již začalo s ohýbáním armatur pro betonáž. Následovalo vybetonování základové skořápky ve stavební jámě a její zaizolování proti vlhkosti. Na to byl určen další 1 týden. Pak se prováděla výstavba lešení, betonářského bednění a zastřešené manipulační plošiny nad bedněním – 1 týden. Současně se do bednění začala instalovat svislá armatura – 3 týdny. Na vlastní vybetonování srubu s kubaturou 1426 m3 byl plánován 1 týden. Pak následovala technologická přestávka pro vytvrzení betonu – 5 týdnů. Po odbednění byly od 7. srpna plánovány vnější omítky a vnitřní práce v objektu. Na tuto činnost měly stačit 4 týdny. Po zimní přestávce se pak v březnu a dubnu 1939 měly podle harmonogramu během 5 týdnů provést terénní úpravy kolem srubu a vybudovat zemní val před čelní stěnou. K tomu však již nedošlo. Když odečteme technologickou a zimní přestávku, mělo být na objektu odpracováno 147 pracovních dnů a od začátku stavby až po její dokončení mělo uběhnout celkem 371 dnů.
Tím by ale vše nekončilo. Ke zvonovým šachtám musili ještě ženisté dovézt a portálovým jeřábem osadit pancéřové zvony a specializované civilní firmy prováděly uvnitř objektu všechny práce instalační – rozvody elektřiny, vody a vzduchu. Ve srubech se v té době také montovaly zbraně. Celkem tedy práce na běžném srubu zabraly až po úplné dokončení 2 roky. Takový stav mohly vykázat jen některé sruby v úsecích, kde výstavba započala nejdříve. Na většině vybetonovaných těžkých objektů byly sice urychleně instalovány zbraně, ale k dokonalosti měly sruby v září 1938 daleko. Ještě horší to bylo u tvrzí, kde na pouhou stavbu byly plánovány 2 roky a pak se teprve začalo s montáží vnitřního zařízení. Proto ani naše nejdříve započatá tvrz Smolkov nebyla zcela dokončena.
Výstavba malých lehkých objektů probíhala pochopitelně rychleji. Proto na konci září 1938 bylo vybudováno téměř 10 000 lehkých objektů, kdežto těžkých jen 264, včetně objektů tvrzových a cvičného objektu v Brdech. Finanční náklady na opevnění byly i tak obrovské. Průměrný lehký objekt přišel přibližně na 60 000 korun. Hrubá stavba jednoho běžného samostatného těžkého objektu stála okolo milionu, ovšem s výzbrojí a ostatním vybavením dosáhla částka přes pět milionů korun. A to v době, kdy za korunu byl u nás párek s rohlíkem.
Překážky
Důležitou součástí pevnostní linie byly protipěchotní a protitankové překážky. Intervalová překážka mezi objekty měla zdržet nepřítele co nejdéle v místech, kam směřovaly palebné vějíře hlavních zbraní. Obvodové překážky bránily snadnému přiblížení do blízkosti objektů.
Jako protipěchotní překážka byl používán ostnatý drát, napnutý mezi ocelovými pruty s jedním až třemi oky na uchycení drátu. Lidový název byl „prasečí ocásky“. Pruty byly zakotveny v betonových kvádrech zapuštěných do země. Překážky byly víceřadé a kupodivu byly schopny zastavit i střední tank. Ten jimi sice projel, ale pak se zastavil ve změti drátů a vytrhaných kotvicích kolíků, které táhl za sebou a namotával si je do pásů.
Těžkých protitankových překážek se zkoušelo několik typů. Zpočátku vyráběné železobetonové „ježky“ měly značné nedostatky. Beton poškozovala i palba z kulometů a při jejich masivní konstrukci za nimi mohl najít úkryt nepřítel. Manipulace s těmito 450 kg vážícími bloky byla při výstavbě také náročná. Proto byly vyvinuty další dokonalejší typy.
Nejrozšířenější u těžkého opevnění se stala překážka z ocelových „jehel“. Byly to sloupky svařené ze dvou profilů U, zapuštěné do železobetonového prahu. Práh byl široký 95 cm a hloubka do země byla 105 cm. Jehly byly do prahu zapuštěny na 90 cm a nad terén vyčnívalo 130 cm. Vzdálenost mezi jehlami byla 115 cm. Proti zničení vsunutím nálože dovnitř byly jehly vyplněny zeminou nebo uzavřeny nahoře betonovou čepičkou.
Jako další typ protitankových překážek se používaly takzvané rozsocháče. Rozsocháč byl tvořen třemi do kříže spojenými ocelovými L profily, dlouhými 210 cm. Rozsocháč neclonil tolik palbě vlastních zbraní, proti zásahům byl odolný a výbuchem byl jen převrácen, ale dál plnil svoji funkci. Byla to dokonalá překážka, kterou od nás během války převzaly i další státy. Například v moskevském Centrálním muzeu Velké vlastenecké války se ke svému překvapení dozvíme, že rozsocháč vynalezl v roce 1941 sovětský generálmajor technických vojsk M. L. Gorikker. Němci naopak nemusili nic „vynalézat“ a pouze za okupace odváželi hromadně naše rozsocháče na Atlantický val, kde se staly „ozdobou“ mořských pláží.
Překážka tvořená jednou řadou jehel a jednou řadou rozsocháčů, doplněná ještě protipěchotní překážkou z ostnatého drátu tak byla nejběžnější, která se mezi těžkými objekty stavěla. Pravděpodobně by působila obtíže i dnešním tankům.
V některých místech linie byly budovány protitankové příkopy. Směrem od nepřítele se příkop zvolna prohluboval a pak končil dvoumetrovou, téměř svislou betonovou stěnou. Za ní byla ještě několikařadá protipěchotní překážka. Výhodou této jinak drahé překážky bylo, že zničený tank by zůstal v příkopu pod úrovní terénu a nezacláněl ve výstřelu zbraním srubu.
Posádky opevnění
Již při stavbě opevnění bylo nutno střežit staveniště i dokončené objekty. Proto byly zřizovány strážní roty a strážní prapory. Pro obsazení již hotových objektů se pak od léta 1937 začaly vytvářet první pevnostní útvary, takzvané hraničářské pluky. Jejich základem se stávali vojáci ze strážních praporů a rot, kteří byli již prověřeni a dobře seznámeni s terénem. Vojáci měli na límcích odznáčky s psí hlavou, zřejmě jako připomínku chodských strážců hranic – Psohlavců. Jednalo se o elitní jednotky naší armády. Do hraničářských pluků byli zařazováni nejlepší vojáci. Vycházelo se z toho, že v boji nerozhoduje mnohdy tolik kvalita opevnění, jako morálka vojáků, kteří ho hájí. Kritériem pro zařazení do pevnostních jednotek, nazývaných také útvary zvláštního určení (ZÚ), byla především národnostní spolehlivost. Proto v nich sloužili převážně vojáci české národnosti. Každý musel být dobrým střelcem z pušky i kulometu. Mužstvo se cvičilo i v obsluze zařízení, které se ve srubech nacházelo. Každý druhý voják měl například umět zacházet s protitankovým kanónem.
Hraničářské pluky měly obsazovat těžké i lehké objekty ve svém úseku. V září 1938 však většina pevnostních jednotek byla teprve ve výstavbě a málokterý hraničářský pluk měl plné stavy. Proto za mobilizace hraničáři obsazovali především objekty těžkého opevnění a do lehkého opevnění většinou nastoupili zmobilizovaní pěšáci. Ti neměli žádný speciální výcvik a museli se sami jak nejlépe dovedli seznamovat se zařízením řopíků a taktikou boje v opevnění. Mezi záložníky byli často i vojáci německé národnosti, kteří uposlechli mobilizačního rozkazu, ale na které by v boji asi mnohdy nebylo spolehnutí.
Osudy našeho opevnění po září 1938
Paradoxně československé opevnění posloužilo jen Němcům, a to mnohonásobně. Ihned po obsazení pohraničí se stalo předmětem jejich zájmu. Do dříve přísně střežených a utajovaných objektů proudili nejen zvědavci z okolí, ale i důstojníci a vojáci Wehrmacht. Masivní betonové stavby budily respekt, i když z nich byly odstraněny zbraně a většina vnitřního zařízení. Tyto exkurze ještě více prohlubovaly u Němců víru v genialitu jejich „Vůdce“, který svou skvělou politikou dosáhl nekrvavého vítězství.
U pěchotního srubu N-S 73 Jeřáb na pevnosti Dobrošov nad Náchodem natočili na začátku války němečtí filmaři dokonce „dokumentární snímek“ o dobývání francouzského opevnění. Je snadné si představit, jaké veselí vyvolalo promítání těchto záběrů ve filmovém týdeníku u diváků v okupovaném Náchodě.
Mimo propagandistických účelů pomohlo Němcům opevnění i jinak. Padl jim totiž do rukou nejmodernější pevnostní systém té doby. Krátce po jeho získání ho začali studovat a testovat a připravovat se tak na dobytí dalších evropských států.
Konaly se zkoušky účinků různých zbraní proti objektům. Kulometná palba pouze oťukávala omítku, minomety nevykazovaly vůbec žádný účinek a při dělostřeleckém ostřelování a leteckém bombardování byly nejčastěji rozházeny pouze zemní náspy před objekty. Na betonu samotných objektů, navíc orámovaných kvůli lepšímu zaměření vápnem, nepronikly náhodné zásahy ani na půl metru do hloubky. Byly testovány i pancéřové zvony a kopule. Kvalita jejich materiálu se Němcům natolik zalíbila, že nechali pomocí náloží většinu těchto mnohatunových kolosů vytrhnout a odvezli je na výstavbu vlastního opevnění. Menší část zvonů, které po válce zůstaly v bývalých německých cvičných prostorech na Králicku a Rokytnicku, byla v padesátých letech vytržena národním podnikem Kovošrot (celkem 54 kusů).
Po úplném obsazení republiky se okupanti zmocnili i pevnostních zbraní. Zvláště kasematní kanóny vz. 36 potěšily Němce svými skvělými vlastnostmi. Byly okamžitě zabaveny a také odvezeny na výstavbu německých pevnostních systémů. Byly pro ně vyprojektovány speciální objekty, se kterými se dodnes můžeme setkat na Západním i Atlantickém valu, případně i na bývalé německé východní hranici na území dnešního Polska. Ke kasematním zbraním jako nedílná část patří i střílny. Proto byly také z objektů vytrhány a odvezeny.
Na našem opevnění se též v průběhu války zkoušely speciální protibetonové granáty Röchling. Tyto dlouhé šípovité střely s velkou hmotností a malým průměrem patřily mezi „tajné zbraně“ Třetí říše. Jejich účinky proti československému pevnostnímu betonu však nebyly příliš přesvědčivé, ačkoliv se granáty střílely z bezprostřední blízkosti, která by za skutečného boje nepřicházela v úvahu. Zkoušky ale přispěly k vývoji podkaliberní protitankové munice.
Objekty také prodělaly testy účinků různých náloží. Nejznámější následek takovéto zkoušky je vidět na srubu K-S 24 tvrze Bouda. Obrovskou náloží odpálenou u čelní stěny byl celý srub zhruba o půl metru posunut, ale nebyl zničen. Poblíž je možno vidět i řopík, který byl výbuchem pod podlahou pouze převrácen. Úplně zničit těžký objekt šlo jen za použití neúměrně velkého a drahého množství trhavin umístěných uvnitř. U lehkých objektů už nálož uvnitř nemusela být tak velká. Značná část lehkých objektů se přitom nacházela na území „Protektorátu“. Zde okupanti mohli očekávat v budoucnosti protiněmecké povstání. Proto se rozhodli lehké opevnění zlikvidovat, aby nemohlo povstalcům posloužit v boji. Celé linie LO tedy byly vyhozeny do povětří. Tam, kde objekty stály v blízkosti budov a nebylo je možno ničit výbuchem, byly důkladně zazděny. Podle stavu lehkého opevnění lze tak nyní určovat, kudy procházela protektorátní hranice, protože na území přičleněném k Německu zůstaly pevnůstky většinou netknuté.
Na opevnění probíhaly i nácviky dobývání. Jeden z takovýchto kurzů u nás absolvovalo i speciální útočné komando, které se na tvrzi Adam připravovalo na dobytí tvrze Eben Emael v Belgii. Přístup k této nejmodernější belgické tvrzi je z jedné strany chráněn vysokou a téměř kolmou skalní stěnou nad Albertovým kanálem, kolem zbývajícího obvodu je hluboký postřelovaný příkop, podobný příkopům na starých hradech. Povrchové objekty však nemají pomocné zbraně pro kruhovou obranu, granátové skluzy, diamantové příkopy ani překážkové sektory. Německým výsadkářům se po tréninku na Adamu musel zdát útok na Eben Emael jako procházka růžovým sadem. Komando totiž přistálo v nechráněném centru tvrze s dopravními kluzáky a vyřadilo z boje dělostřelecké objekty přiloženými náložemi. Sám velitel výsadku později přiznal, že podobný pokus by na bráněné československé tvrzi zřejmě skončil krvavým fiaskem.
Na konci války se naše opevnění zapojilo i do bojů o Ostravsko, bohužel na nesprávné straně. Němci použili bývalou československou pevnostní linii jako součást obranného pásma proti útoku Rudé armády. Otvory po vytržených zvonech provizorně zalili betonem, místo vytržených ocelových střílen vytvarovali z prostého betonu nové střílny pro běžné polní kulomety. V týlu za sruby se skrývaly tanky. Pevnosti posloužily hlavně jako bezpečné úkryty při dělostřeleckém ostřelování. Na sovětské straně bojovaly i jednotky naší zahraniční armády. Posledním válečným důsledkem Mnichova tak bylo, že českoslovenští vojáci musili dobývat československé opevnění…
Ing. Petr Charvát, KVH Náchod