Kronika KVH Náchod - rok 1995

V roce 1995 byl do čela klubu opět zvolen Petr Charvát, místopředsedou se stal Jan Čížek, ve výboru dále byli Drška, Knill , Nývlt, Teichman a Vlach. Volby proběhly tradičně na poslední prosincové schůzi. Volby v klubu vždy zásadně probíhají tajnou volbou. Nejprve za pomoci anonymních hlasovacích lístků členové vyberou sedmičlenný výbor, který pak ze svého středu zvolí předsedu a místopředsedu. Tajné hlasování zaručuje demokratičnost volby a zároveň členové mají možnost zvolit za své zástupce nejdůvěryhodnější osoby. Nutno říci, že výsledky voleb zpravidla nejsou velkým překvapením, klubové volby nejsou bojem o křesla, ale spíš každoroční společenskou hrou, příjemným oživením výroční schůze.

Rok 1995 byl podle statistik Petra Vlacha dosud nejúspěšnějším rokem z hlediska rekonstrukčních prácí. Značné zrychlení rekonstrukčních prací podstatně ovlivnila elektrifikace Březinky včetně elektrické přípojky. Zprovoznění elektroinstalace neznemožnil ani květnový úder blesku, který značně poškodil některé rozvody na Březince. Díky elektrické energii ze sítě se již nebylo potřeba spoléhat na značně poruchové vojenské centrály, případně bloumat po objektu se zapáchající petrolejkou, nebylo třeba se zabývat dovozem PHM, nehledě na značné úspory, protože elektrická energie byla značně levnější než provoz elektrocentrály.

Když Petr Vlach poprvé vystoupil na lednové schůzi s odvážným zámyslem napojit Březinku na veřejnou síť, většina členů klubu ho podpořila. Bylo zřejmé, že elektrická přípojka nejen pomůže dalším rekonstrukčním pracem , ale též umožní podstatně rozšířit návštěvní dobu Březinky a tím získat další finanční zdroje pro klubovou činnost.

Elektrická přípojka byla vyměřena v únoru, 15. února byl vydán souhlas energetických závodů s napojením na veřejnou síť. Elektrickou přípojku bylo nutné vést přes soukromé pozemky čtrnácti (!) majitelů. Ne všichni majitelé dotčených pozemků byli našim záměrem nadšeni. Po složitých čtyřměsíčních jednáních se nakonec podařilo od všech majitelů souhlas získat. Práce mohly začít. Protože kabel bylo nutno do objektu protáhnout původním kabelovým vstupem,musela se před Březinkou vykopat 3,5m hluboká jáma až k základové skořápce,aby byl obnažen kabelový vstup zvenčí. Ani výkop pro kabel k nejbližšímu elektrickému vedení nebyl právě procházkou růžovou zahradou. Výkop byl dlouhý 750 metrů , kabely musely být uloženy v hloubce 70 cm . Výkop a zásyp v celé délce přípojky byl proveden v červnu. Dne 29. června se podařilo celou půlroční akci úspěšně ukončit. Protože elektrická přípojka bez revizí a administrativních poplatků stála zatím nevídaných 80 tisíc, členové klubu museli dle svých možností sáhnout hluboko do kapsy, aby se podařilo takovouto sumu dát dohromady. Není třeba říkat, že klubová kasička nebyla na podobnou zátěž v té době připravena. Naštěstí tehdy očekávaná návratnost do deseti let se ukázala jako značně katastrofický scénář. Lze říci, že do dvou let se podařilo většinu dluhů vůči členům klubu splatit. O důvěře členů ke svému klubu svědčí i fakt, že nabízené bezúročné půjčky na přípojku nakonec převýšily skutečně potřebnou částku, některé nabídky na půjčky ani nebyly využity. Na přípojce bylo odpracováno na 700 skutečně vydřených hodin. Ani byrokratické výkony nutné pro přípojku nebyly právě jednoduché. Protože Březinka jako armádní objekt patřila pod vojenský stavební úřad v Pardubicích, bylo potřeba dojednat společný postup civilního a vojenského stavebního úřadu. Po delším úsilí se přece jen podařilo spícího vojenského brouka probrat k životu a nutný souhlas se podařilo vymámit. Bunkrologický rekord v délce elektrické přípojky byl konečně završen.

Koncem června se podařilo dokončit hlavní část muzeální expozice, nad jejíž přípravou převzal záštitu klubový historik Jan Čížek. Už v lednu při shromažďování nápadů pro připravované expozice poprvé zazněl návrh sehnat aspoň jednu figurínu. Byl tak poprvé dán základ pro budoucí populární dioramata . Červencové zpřístupnění expozice v ubikaci mužstva ve spodním patře Březinky vzbudilo značný zájem veřejnosti včetně bunkrologické obce. Množství dosud nepublikovaných dobových fotografií pevnostních objektů z Náchoda a okolí bylo doplněno půdorysnými plány všech objektů náchodského úseku a na svou dobu nevídaným množstvím trojrozměrných exponátů. Stojí za připomínku, že fotografická část expozice vznikla díky již dříve poskytnutým materiálům Zdeňka Pražáka, s mnohým též pomohla bývalá vůdčí osobnost Dobrošova - historik pan Václav Kaplan. Expozice sloužila s drobnými úpravami až do roku 2000, kdy byla podstatně rozšířena a přenesena na sousední objekt N-S 81 Lom.

A ještě jedna zajímavost. Protože se v té době objevily první krádeže na opevnění, členové klubu museli zvážit ochranu svých vnitřních expozic. Vyloupení Stachelbergu za pomoci trhavin motivovalo Petra Vlacha k sestrojení prvního zabezpečovacího zařízení na Březince.

V červenci ihned po zprovoznění elektrické přípojky začaly práce na levém zvonu. První týden v červenci se podařilo osadit vnitřní plášť makety levého zvonu a okamžitě ji zabetonovat. Stojí za připomínku, že sestavení dokonalé makety zvonu měli na svědomí neúnavní pánové Jiří Štěpánek a František Berka. Obzvláště první z nich dlouhou dobu udivoval kolemjdoucí podivným kovovým monstrem umístěným na své zahrádce před domem, kde se maketa zvonu rodila. Teprve o velké brigádě o prvním srpnovém týdnu se podařilo dobetonovat celé levé ucho objektu. Dobetonování zvonu spolykalo 800 hodin tvrdé práce, 3500 litrů vody, 12 m3 písku, 50 m3 kamení a 2800 kg cementu.

V srpnu a září se členové klubu chopili znovu krumpáčů a lopat. Bylo potřeba aspoň částečně navršit zához objektu. Protože se materiál navážel za pomoci obyčejných koleček z vyvážky původního záhozu pod Březinkou, vypadalo to občas jak na stavbě velké čínské zdi. Jen na zasypání levého křídla bylo ručně navezeno přes 3500 koleček kamení a hlíny!

V říjnu se podařilo natrvalo osadit originální podlážku do pravého zvonu. Před koncem roku se vizuálně podařilo pravý zvon z kotle téměř dokončit, scházel pouze výtah na munici.

Na začátku největšího překvapení sezóny stála nevinná novinová zpráva. Celostátní deník se rozhodl zpestřit čtenářům okurkovou sezónu notickou o demoličních pracech , jimiž je v centru Prahy likvidován mohutný protiletecký bunkr. Objekt se měl nacházet ve dvoře budovy Komerční banky na rohu Václavského náměstí a Štěpánské ulice. Tato informace vzbudila pozornost pražského příznivce klubu (tehdy ještě aktivního nečlena) Vladislava Krutáka , který se neprodleně rozhodl prostory určené k demolici prozkoumat. Necelou hodinu po návštěvě se již z jeho úst pracovníci Vojenského historického ústavu (VHÚ) pánové Knížek a Rajlich - a krátce po nich i další člen klubu Robert Speychal - dozvídali šokující informaci: v bunkru se nachází originální pevnostní filtrovna vyrobená v roce 1938! Bunkrologická bomba roku byla na světě... V následujících hektických hodinách byla narychlo sjednávána podpora ze strany vojenkého muzea, realizátora stavebních prací i Komerční banky samotné. Cíl byl jasný: zachránit unikátní technickou památku - a získat ji pro Březinku. S pomocí pracovníků VHÚ byla filtrovna "v hodině dvanácté" - krátce před demolicí - demontována. Akce skončila pozdě v noci - a druhý den ráno již nedostatkem spánku omámení členové klubu přihlíželi nakládání částí filtrovny do narychlo najatých nákladních automobilů a jejímu transportu směr Náchod. V téže době, prostory, v nichž byla původně filtrovna umístněna, se měnily v hromadu trosek. Během září se podařilo filtrovnu nainstalovat, před koncem roku zprovoznit. Na Silvestra už filtrovna odolávala zkušebnímu "chemickému útoku" za použití dýmovnic... Nevyužitá část filtrovny připadla podle dohody Vojenskému muzeu v Lešanech . Škoda, že se tehdy ješte nepodařilo zachránit dobovou elektrocentrálu Škoda, byť poněkud větších rozměrů, než bylo na Březince zapotřebí.

23. září se na Březince konala snad dosud nejlepší vzpomínková akce. S akcí tentokrát pomohl Vojenský útvar 1962 z Hradce Králové. Mohutné bojové ukázce tehdy přihlíželo téměř 2000 diváků.

Během roku 1995 se podařilo odpracovat 3245 hodin včetně příprav, 352 hodin členové klubu věnovali provázení. Schůze 17. března rozhodla o zrušení povinného vstupného na Březince, protože se povinné vstupné zavedené v minulém roce odrazilo na sníženém zájmu návštěvníků. Většina turistů totiž raději putovala na Dobrošov, protože podzemní chodby v té době přece jen nemohla Březinka ničím vyvážit. Efekt opětovného zavedení dobrovolného vstupného se ovšem téměř neprojevil a návštěvnost Březinky v tomto roce poklesla téměř o pětinu. Březinku navštívilo během roku 1995 celkem 3260 lidí. Dobrovolné vstupné do Březinky platilo až do 2. května 2004 ( i poté ale zůstaly zachovány bezplatné státní svátky a vstup do srubu Lom).

Mohlo by se zdát, že nic lepšího nemohlo KVH Náchod v roce 1995 potkat. Bohužel vše dobré musí být vyváženo něčím nepříjemným. Zápisy ze schůzí svědčí o prohlubujících se rozporech mezi členy klubu. Větší část členů klubu se zcela upnula na práci na Březince a neměla sílu se pouštět do dalších klubových aktivit. Menší klubovou skupinku uchvátil proud, který je nekompromisně odnášel k jinému historickému období a to k válce 1866. Část členů se nezapojilo ani do jedné z činností a pouze volali po pestřejší náplni činnosti klubu. K nejhlubším rozporům došlo při názorovém střetu mezi březinkovským proudem a „ šestašedesátníky “ ohledně přetahování sponzorů a členů klubu. Protože skupina pro Březinku měla mezi členskou základnou největší podporu, další směřování klubu bylo tak v té době definitivně určeno, byť si to tehdy nechtěl ještě nikdo přiznat. Veškeré snahy o sjednocení názorových skupin a volání po více přátelských akcích vyšly bohužel naprázdno. Z dnešního pohledu toto názorové tříbení bylo sice bolestivé, ale pro budoucnost muzea zcela nezbytné. Do Nového roku tak vstupoval klub s členskou základnou o sedm členů chudší.

Další zajímavosti z klubového života:

Dne 1. května se část klubu vypravila na dlouho utajovanou Haničku, kterou převzal od Policie Městský úřad v Rokytnici a chystal se ji od 1. července otevřít pro veřejnost. Díky pozvání rokytnických bunkrologů Luďka Vávry a Petra Hudouska tak členové klubu mohli vidět Haničku prakticky ihned poté, co ji opustili „tajní“. Den předem se členové sešli na přátelském posezení u kolegů na obdobném muzejním objektu R-S 90/I na Komářím vrchu. Při odpolední cestě zpět se všichni zastavili u pomníčku Josefa Navrátila, který v roce 1938 padl při napadení henleinovci. Díky špatnému stavu pomníku se klub na říjnové schůzi dohodl, že v roce 1996 nabídne bartošovické obci pomoc s jeho rekonstrukcí.
Začátkem dubny se část bunkrologů vypravila do Krakova a Osvětimi.
Na schůzi 12. května byla slyšet pochvalná óda na činnost nových členů KVH na lehkém objektu vzor 37 na Sněžném. „Přiženěný“ řopík se tak postupně stával další perlou v klubovém kožichu.
Začátkem května dostal Klub vojenské historie dopis z Ministerstva obrany od p. gen. Procházky, ve kterém jmenovaný generál upozornil KVH Náchod na možnost prozrazování vojenských tajemství a žádal schvalování případných publikačních aktivit odborem MO 62/70. Odpověď klubu adresovaná na Ministerstvo obrany hovořila o tom, že s ohledem na množství publikací vydaných v uplynulých 60ti letech již není co utajovat a že se klub necítí být vázán vojenskými předpisy v tomto smyslu (nebo nesmyslu?).
Uniformovaná skupina KVH Náchod 20. až 21. května vyrazila na pomoc kolegům na tvrzi Bouda, aby pomohla s bojovými ukázkami u pěchotního srubu K-24 Libuše. Program o 6ti bojových ukázkách ve dvou dnech byl značně náročný, ale nikdo nelitoval. Naopak. Vždyť na podzim se dala očekávat reciproční pomoc boudařů a armády na Březince.
Dne 14. října se klub pod hlavičkou Sdružení muzeí československého opevnění poprvé presentoval na mezinárodní propagační akci pevnostních muzeí s názvem Fort Expo pořádané v podzemí tvrze Michelsberg na Maginotově linii ve Francii. Francouzští návštěvníci jevili o zvláštní hosty z „Východu“ nebývalý zájem a s jistou nadsázkou se klubová expozice stala jednou z nejnavštěvovanějších (byť jejich nejčastějším dotazem bylo „Jak se daří u Vás v Rusku ?“). Zmínka o naší expozici se objevila i ve francouzském tisku až na to, že naši národnost francouzští novináři označili jako slovenskou. Budiž jim to odpuštěno ! Vždyť od rozdělení Československa to nebylo zas až tak daleko a my jsme přece presentovali československé opevnění.