Kronika KVH Náchod - rok 2010

Tradiční silvestrovské oslavy na Lomu proběhly jako vždy úspěšně. Půlnoční ohňostroj se vydařil a na Nový rok ráno byli všichni zúčastnění fit.

Ještě koncem roku 2009 se podařilo namontovat nový dieselagregát s novou frémou na opravený sokl ve strojovně na Březince. Zatím stále nebyl provozuschopný a některé části neměl zkompletované, ale aspoň jsme už v létě nemuseli ukazovat návštěvníkům rozkramařenou místnost. Stará dobrá Slávie, která zatím překážela v horním patře na Březince, se nakonec během léta odstěhovala do strojovny na Lom jako jakýsi exponát.

V lednu se nám zastesklo po Praze. Proto náš KVH uspořádal hromadný klubový výjezd do Vojenského historického ústavu – napřed Kbely s expozicí letecké techniky, kde jsme skvěle vymrzli, pak jsme se jeli zahřát do armádního muzea na Žižkově a nakonec zase vychladit do Lešan. Výhodou ovšem bylo, že jsme vždy měli celé muzeum i průvodce jen pro sebe. Na Žižkově jsme chtěli trochu nabrat inspiraci pro expozice na Vodě, ale zjistili jsme, že hlavní architekt výstavy Michal Soukup to má dobře vymyšleno a že i přes omezené prostory, které poskytuje pěchotní srub, se nebudeme muset stydět.

Tím se dostáváme k nejnáročnější akci tohoto roku. Po několika letech snažení jsme 24. dubna konečně otevřeli expozice na Vodě pro veřejnost. Poslední dny před otevřením probíhaly horečné dokončovací práce i v noci a někdo se dokonce vyjádřil, že jsme s plánovaným otevřením expozice měli počkat. Ale nakonec se to do stanoveného termínu stihlo a shodli jsme se, že pokud bychom stanovili pozdější termín, tak by práce probíhaly pomaleji a ke konci lhůty bychom na tom byli stejně.

Zahajovací akce byla opravdu slavnostní. Vzpomínali jsme na našeho bývalého předsedu Aleše Horáka, který původně celou akci s Vodou inicioval a usoudili, že musí být ve „věčných bunkráckých lovištích“ spokojen. Zahájení provozu muzea se zúčastnil starosta Města Náchoda, které také akci podpořilo finančně, ale měli jsme angažované i náchodské mažoretky a techniku z militarycarklubu, takže byla k vidění hezká děvčata a moderní, ale za to funkční obrněná technika včetně samohybné houfnice Dana. Dokonce se děti mohly vozit na naší louce okolo srubu v obrněném transportéru. Kolem Vody objížděla i jízdní hlídka na koni. Skvělou atrakcí byla bezplatná dětská vzduchovková střelnice. Střílelo se vojenskými vzduchovkami do plechovek. Odnesl to však kolega Pavel Dobrovolný, který měl střelnici na starosti. Natahování kliky „závěru“ u vojenské vzduchovky bylo většinou nad dětské síly, takže to zajišťoval Pavel a večer si na namoženou ruku musil dávat obklady.

Zvědaví Náchoďáci, kteří v předchozích letech sledovali, že se kolem „bunkru“ stále něco děje, se do objektu jen hrnuli. Pro první den jsme však stanovili jen dobrovolné vstupné, takže na financích se to neprojevilo. Byli jsme zařazeni dokonce do večerních zpráv na ČT 1, do pořadu Toulavá kamera a reportáže o otevření nového muzea proběhly i v rozhlase a celostátním tisku. Myslili jsme, že nám to zjedná obrovskou popularitu, leč zas tak moc ta reklama nezabrala. Otlučený objekt totiž zvenčí vypadal stále krajně odpudivě a během léta jsme mnohokrát pozorovali, jak kolem srubu projíždějí zpomalující auta, v okénkách hlavy zvědavců, ale pak se na křižovatce vůz otočil a odjel zas rychle zpět směrem k hlavní silnici. Zřejmě vždy převládl názor, že do takové oprýskané ruiny nemá cenu lézt. Proto jsme brzy začali plánovat, že v příští sezóně musíme objekt vzhledově vylepšit. Ovšem ti z návštěvníků, kteří se odvážili vstoupit dovnitř, pak nešetřili obdivem. Občas se vyskytl obdivovatel historie, který zanechal rodinku pražit se venku na slunci na lavičkách s tím, že se mrkne dovnitř a pak znepokojení „pozůstalí“ po čase vnikali do srubu a ptali se, jestli tam ještě syn či tatínek je a co tam tak dlouho dělá.

Srub Voda je ke všemu jednopodlažní a situovaný hned u silnice. Je to tedy jediné bezbariérové pevnostní muzeum v republice. To oceňovali zvlášť staří nebo špatně chodící lidé a rodiny s malými dětmi. Dovnitř se podíval i jeden vozíčkář. Za sezónu prošlo vnitřkem Vody asi 3 000 lidí. Na vytvoření expozic se nás podílelo spousta, ale lví podíl měli Michal Soukup, Jarda Martinec a vrchní elektrifikátor Slon. Michal navíc po sezóně některé expozice předělával, aby napřesrok bylo k vidění zas sem-tam něco nového. Nutno podotknout, že valná část exponátů pochází z jeho bohatých sbírek, které během let nashromáždil.

Nová naučná stezka po opevnění, která začíná právě u Vody, utrpěla hned z jara zásahem nějakého vandala, který odmontoval a odnesl z jednoho stojanu plastovou tabuli s textem a fotografiemi. Nikdo nechápal, k čemu mu byla dobrá. Naštěstí Město Náchod v poměrně krátké době nechalo vyrobit novou.

Během roku se uspořádalo také několik společenských akcí. Oslava čarodějnic byla tentokráte posunuta o týden a konala se večer po slavnostním otevření srubu Voda, protože k této události přijeli kamarádi ze spřízněných spolků, se kterými bylo příjemné poklábosit u ohně. A navíc Jarda Martinec zrovna slavil třicátiny, takže dovezl sud piva.

Další narozeniny slavil v létě – kde jinde než na Lomu – předseda KVH Petr Charvát, který současně oslavoval odchod do důchodu. Při té příležitosti utrpěl hned dvojí otřes. První, ten menší, byl, když se snažil odpoledne opravit překážky u Březinky a roztrhl si o rezatý ostnatý drát ruku. Naštěstí byla přítomna zdravotní sestra, která se postarala o odborné ošetření. Druhý otřes přišel večer. Předseda byl znám tím, že je nepřítelem počítačů. Jeho oblíbeným výrokem bylo, že nějaká závada elektroniky jednou vyvolá třetí světovou válku. Ostatní kamarádi z klubu mu neustále vyčítali, že s ním nemohou elektronicky komunikovat a k narozeninám mu proto škodolibě věnovali počítač. Klubová sbírka fotografií obsahuje snímek oslavence, jak s netajenou nechutí a zafačovanou rukou hledí na ten danajský dar. Nutno ovšem říci, že si na něj brzy zvykl.

Dalšími společenskými událostmi byly dvě svatby. Nejprve se zcela nenápadně oddal manželskému soužití dlouholetý člen klubu Mirek Srb. Dalším byl v létě Vladimír Medek, který pak s novomanželkou uspořádal na Lomu pro všechny velkolepou svatební hostinu.

Mimo starostí se zabezpečením provozu na nyní již třech pevnostních objektech se během léta podniklo několik náročnějších brigádnických akcí. Velká stěhovací akce se provedla v srpnu před schůzí (to aby byl dostatek pracovitých rukou). Klub totiž před lety nakoupil ve velkém cihly na vybudování zděných příček na Vodě s tím, že se jednou pustí i do přestavby příček na Březince, které jsme kdysi v šerém dávnověku vystavěli částečně z cihel z bouraček a navíc dost neuměle. Cihly pro Březinku jsme měli prozatím složeny za oplocením u kolegů na objektu Muzea studené války Kahan III (N-S 71 V sedle) za Dobrošovem. Bylo nutno je přestěhovat k Březince a uskladnit je tam, aby byly k dispozici, až nadejde jejich chvíle. Za krajně nepříznivého chladného a deštivého počasí tedy členové klubu vytvořili lidský řetěz a během několika hodin nejprve naložili celý valník cihel u Kahanu a po převozu je opět složili za Březinkou. Navíc se ještě stihlo již zmíněné přemístění starého agregátu Slavia do spodního patra na Lomu. Po večerní schůzi pak byli někteří jedinci tak zmožení a vymrzlí, že jim nechutnalo ani točené chlazené pivo.

Během jara jsme také dostali informaci, že ve vojenském prostoru Hradiště jsou k dispozici celé hory ocelových protitankových překážek – rozsocháčů. Armáda je nabídla za odvoz zájemcům z klubů vojenské historie a vojenským muzeím. Nechtěli jsme tuto příležitost propásnout, protože se tam nacházely i původní nýtované rozsocháče vyrobené za první republiky. Po velkých dohadech o to, kolik rozsocháčů bychom potřebovali, jsme skromně poslali žádost o padesát kusů. Pak ovšem začala náročná byrokratická jednání. Ačkoliv se armáda chtěla tohoto materiálu zbavit, nic nešlo jednoduše. Při těchto jednáních se s úspěchem osvědčil Pavel Topka. Další, kdo si vychutnal administrativní válku, byl Vláďa Kruták, který byl pověřen zajistit převoz překážek po železnici. Myslili jsme, že dodávka několika vagonů bude pro ČD Cargo vítaná zakázka. Což byl ovšem omyl a Vláďa už z dohadování málem začínal šedivět. Ale nakonec byla všechna úřední lejstra pohromadě a pracovní tým ve složení Pavel Topka, Jarda Martinec, Michal Soukup a Standa Zajíček mohl vyrazit do VÚ Radošov. Tam se jim v rekordně krátké době podařilo pomocí pronajatého jeřábu vyprostit rozsocháče zarostlé v keřích, nákladní Tatrovkou je převozit na nádraží a narovnat do vagonů. Po necelém týdnu pak rozsocháče dorazily do Náchoda. Zde už byli připraveni Jarda Martinec a Michal Soukup, kteří s pomocí nákladního auta s hydraulickou rukou rozsocháče rozmístili u srubu Voda, kde se staly vítaným přírůstkem expozice. Doplnily tak další cenné překážkové exponáty z předválečného období. Na místě jsme už totiž měli originální betonové „ježky“, které se v předchozích letech našly při bagrování základů pro budoucí supermarket.

O náplň další brigády se postaral Mario Kiriakov. Díky svým známostem v Muzeu pobřežního dělostřelectva na pevnosti Oscarsborg v Norsku se dozvěděl, že se tam povaluje střílna pro československý protitankový pevnostní kanón vz. 36. Podařilo se mu dojednat, že nám ji muzeum přenechá. To byla vítaná zpráva, protože u nás v republice tyto střílny Němci za války z objektů vytrhali. Pro exponát vyrazili do Norska Mario s Martinem Pištorou a přes problémy na norsko-švédské hranici ho zdárně dopravili do Náchoda. S pomocí pronajatého náklaďáku s hydraulickou rukou a spousty pilných rukou se střílnu podařilo přehoupnout přes plot a umístit před srubem Voda. Tam měla počkat do příštího roku, kdy jsme ji chtěli zabetonovat do srubu.

V tomto roce se také vyřešila záhada z roku 2007, kdy byl vyloupen klubový řopík u Sněžného. Policie tenkrát zastavila pátrání pro nedostatek důkazů. Správce klubových sbírek měl však od všech ukradených předmětů fotodokumentaci i výrobní čísla. Nyní po třech letech, když si prohlížel nabídku na internetové aukci, zjistil, že jeden nabízený předmět na fotografii odpovídá podle charakteristického poškození nátěru tomu, který byl na řopíku ukraden. Okamžitě jsme to hlásili na policii. Ta nám doporučila, abychom předmět vydražili a odhalila se tak identita prodávajícího. To jsme učinili a s překvapením zjistili adresu a jméno provozovatele nedalekého muzea, kterého však posádka řopíku měla už dávno v podezření. Pro odběr vydražené věci se vypravil člen klubu, kterého prodávající neznal. Na dotaz, jestli toho nemá pro rekonstrukci řopíku doma víc, nabídl prodávající celou kolekci předmětů. Přivolaná policie v nich pak bezpečně podle fotografií a čísel identifikovala věci z vykradeného řopíku a zabavila je. Podezřelý však tvrdil, že vše poctivě nakoupil na různých sběratelských burzách. Po čase nám policie písemně oznámila, že další vyšetřování bylo zastaveno. Ústně nám pak bylo sděleno, že nadřízené složky mají názor, že pan Balcar je již potrestán dost. Měly tím zřejmě na mysli těžké zranění, které si dotyčný před časem sám způsobil. Zadržené doličné předměty ale policie našemu klubu vrátila.

Přes náročnou pracovní činnost se našel čas i na oblíbené klubové výjezdy. Nejprve se v červnu konal výjezd na opevnění v Belgii. Výpravy se zúčastnili Stanislav Zajíček, Martin Pištora, Jiří Marks, Jan Neděla, Petr Beran, Milan Tomáš, Pavel Lach, Pavel Dobrovolný a jako hosté klubu i naši občasní spolupracovníci Martin Dubánek, Milan Kratochvíl a přítelkyně jednoho z účastníků. Tím dosáhli počet přes 10 lidí, což jim na některých belgických tvrzích zajistilo nárok na zlevněné vstupné pro hromadné výpravy. Procestovali celou východní Belgii, kde se nachází opevnění. Shlédli tak všechny přístupné belgické tvrze a mnoho dalších významných bunkráckých lahůdek. Pochopitelně se zastavili na tvrzi Aubin-Neufchateau u našeho dlouholetého kamaráda s pro nás Čechy náročným jménem Jean Puelinckx. Tam byla prohlídka pochopitelně zdarma a nadstandardní, protože belgický kolega nás jezdí pravidelně navštěvovat a naučil se při té příležitosti i trochu česky, takže umí mimo jiné říkat „těžký kulomet“ a „kočka“ (v obou významech toho slova). O celém průběhu výpravy do Belgie pak kolega Dubánek napsal obsáhlou žertovnou cestovní zprávu. Nezapomněl v ní vyzvednout náš úspěch na tvrzi Eben-Emael. Po samostatné tříhodinové prohlídce povrchu tvrze následovala sedmihodinová prohlídka vnitřních prostor s placeným průvodcem, kterému navíc každou chvíli někteří z účastníků naší výpravy utekli do turistům nepřístupných částí podzemí a zdržovali fotografováním pomalu každého šroubku. Zničený průvodce se nakonec ze zoufalství opil.

Po loňské úspěšné výpravě na severní část Maginotovy linie letos v září následovala týdenní výprava na Maginotku jižní. Díky tomu, že někteří z nás tam už několikrát byli a také díky perfektnímu naplánování si to naši kamarádi v Alpách užili bez velkého tápání a dohledávání. Navštívili různé tvrze, blokhauzy, avantposty a forty, kterými se tam krajina jen hemží, včetně italských objektů na druhé straně hranice. Výletu se tentokrát zúčastnili Zajíček, Pištora, Lach, Beran, Švarc, Marks, Neděla a jako host náš přítel Pavel Minařík.

Koncem září se čtyři naši dobrodruzi (Soukup, Tomáš, Topka a Martinec) vydali na automobilní túru na Ukrajinu, původně plánovanou jen na místa slavné bitvy našich legionářů u Zborova za první světové války a bojiště naší armádní jednotky v SSSR u Sokolova za druhé světové války. Ale když už byli v tom, odskočili si „hned vedle“ na Krym. Navíc si dva z nich zajeli nechat se trochu ozářit do Černobylu. V cestovní zprávě Michala Soukupa je sice v závěru uvedeno, že putování po těchto krajích je bezpečné, ale některé pasáže zprávy spíš nasvědčují tomu, že Ukrajina je ještě stále místem pro adrenalinová dobrodružství.

Na konci podzimu také několik členů klubu, kteří již byli uondáni provázením turistů, vyrazilo na relaxační jednodenní výlet – ovšem kam jinam, než na linii opevnění mezi Komářím a Anenským vrchem v Orlických horách. Již několik let tam nebyli a tak se nestačili divit, jak tam povyrostly stromy, které nyní zakryly celou, dříve dobře viditelnou, linii opevnění na hřebenech. Navštívili i našeho kamaráda Grygeru na jeho objektu R-S 87 Průsek a obdivovali vznikající repliku pevnostního minometu a další vylepšení srubu, na kterém přitom pracují ve volných chvílích jen tři lidé.

V říjnu jela klubová delegace reprezentovat naše muzeum na Fort Expo do Francie. Členové klubu spojili příjemné s užitečným a prošmejdili si při té příležitosti nejen samotnou tvrz Galgenberg, kde se Fort Expo konalo, ale i další zajímavé objekty Maginotky v okolí. Nezapomněli se pochopitelně zastavit i na „pevnostní chatičce“ našeho přítele Oliviera. Zde mu dokázali, že Čechům chutná i francouzské víno. Jak dokládají fotografie v klubové kronice, naše expozice na Galgenbergu nedělala mezi ostatními stánky vystavovatelů ostudu. Přispělo k tomu i to, že někteří z našich se při této příležitosti oblékli do dobových československých uniforem.

Také uniformovaná skupina podnikla během roku několik akcí – tradiční obchůzka pomníků v Náchodě k 8. květnu, účast na zářijových pietních akcích u pomníků a pamětních desek padlých hraničářů a ke Dni veteránů na Dobrošově. Uniformovanou skupinu také oslovil náš přítel Honza Ptáček, že by chtěl přepracovat první díl svého filmového seriálu Oživené pevnosti. Od dob prvního natáčení se totiž na Březince mnoho vylepšilo. Představoval si samozřejmě bunkr plný vojáků, takže každý, kdo vlastnil dobovou uniformu, musil jít „na plac“. Aby filmování mohlo probíhat nerušeně, zvolil se termín až v listopadu, po turistické sezóně. Jenže to už vypukly podzimní plískanice. Během dne napadal dokonce venku sníh a vnitřek Březinky měl teplotu dobře fungující ledničky. Natáčení, jak je u filmařů zvykem, probíhalo podle klasického vojenského hesla „napřed se čeká, aby se spěchalo a pak se spěchá, aby se čekalo“. Všichni účastníci konstatovali, že pobyt v takovýchto podmínkách je skutečně jen pro elitní jednotky a dohledávali kde jaký svetr, který se dal pod uniformu navléknout. Naštěstí při natáčení vznikalo tolik komických situací, že všichni měli dobrou náladu a během záběrů „na ostro“ si musili dávat pozor, aby se i při nich nesmáli. Večer ovšem byly úsměvy už mrznoucí a nerozehřálo nás ani to, když jsme přihlíželi odjezdu pražského filmařského auta s letními gumami dolů s kopce po sněhu. Naštěstí to dobře dopadlo.

Rok 2010 byl také poznamenán problémy se zvířectvem. Začátkem léta do studny zásobující Lom vodou napadaly myši, takže voda byla nepoužitelná a dalo tři víkendy práce, než se to podařilo vyčistit a dezinfikovat. I v zimě se myši činily a pronikly do relativního tepla dovnitř do Lomu, kde navíc spouštěly při svých nočních hrátkách alarm, případně běhaly spícímu Slonovi po hlavě. Stálým líčením pastiček s různými myšími pochoutkami jsme nakonec odchytili čtyři kousky a po týdnu loveckých zážitků byl konečně pokoj.

Před výroční schůzí v prosinci jsme podnikli zajímavou exkurzi, kterou se podařilo dojednat ve vojenském opravárenském závodě v Jaroměři. Tamní zaměstnanci vytvořili za léta činnosti malé soukromé vojenské muzeum, které skrývá i mnoho unikátů.

Na schůzi se zhodnotila letošní bohatá činnost KVH. V sezóně se úspěšně zajistil provoz na Březince, Lomu i na Vodě více-méně vlastními silami, bez hromadného angažování placených průvodců, jak jsme se původně obávali. V roce 2010 přišlo na Březinku asi 6 700 návštěvníků, na Vodu asi 3 050. Celková návštěvnost tak proti předchozímu roku vzrostla o více než 2,5 tisíce lidí, pravděpodobně hlavně díky otevření nového muzea na Vodě. Navíc muzeum neprovozujeme pro zisk a z příjmů se hradí jen provozní náklady (hlavně za elektřinu), náklady na rekonstrukci, údržbu a případně nákup nových exponátů. I proto si můžeme dovolit i nadále mít jen dobrovolné vstupné do expozice ve srubu Lom. Dohodli jsme se také, že KVH se bude snažit získat povolení k instalování reklamních poutačů v okolních turistických destinacích a směrových ukazatelů na komunikacích v Náchodě.

Velké pozdvižení pak vyvolal jeden ze členů Klubu, který je zvyklý organizovat různé věci samostatně. K našemu velkému údivu oznámil, že zjistil, že v zahraničí existuje další čs. protitankový pevnostní kanón. Bohužel na základě komunikace s místopředsedou klubu usoudil, že o další kanón není v Klubu zájem. Kvůli tomuto nedorozumění pak kanón nabídl jinému klubu, aniž by však o tom členy vlastního klubu informoval. Následné pobouření se v příštím roce podařilo s kolegy vyřešit k oboustranné relativní spokojenosti.

Když jsme se na minulé výroční schůzi těšili, že se brzy uskuteční převod zbývajících objektů opevnění na klub, byl to přehnaný optimismus. Papíry údajně putují po úřadech a ministerstvech, ale zatím bez viditelného úspěchu. Tak snad tedy napřesrok…

Za řádného člena klubu byl na výroční schůzi jednohlasně přijat Petr Švarc, za přispívajícího dlouholetý spolupracovník Ctirad Los. Do roku 2011 tak klub vstoupil s třiadvaceti řádnými členy a dvanácti přispívajícími, i když někteří z těch přispívajících byli členy jen na papíře a na činnosti KVH se již nijak nepodíleli. Výbor klubu byl na rok 2011 zvolen ve stejném složení (Charvát, Topka, Zajíček, Martinec, Čermák), předsedou zůstal Petr Charvát, místopředsedou Pavel Topka a pokladníkem Stanislav Zajíček.