Kronika KVH Náchod - rok 1996

První zápis ze schůze 2. února začíná ve znamení hesla „Král zemřel, ať žije král!“. Přestože se ještě nedávno hovořilo o minulé bitevní akci před Březinkou, hned první schůze v roce 1996 již na prvním místě řeší akci příští - plánovanou na podzim 21. září.. Pořádání akcí na Březince tvoří významnou součást historie Klubu. Rok 1996 je v této tradici určitě rokem přelomovým, proto stojí za to se v této kapitole akcím trochu více věnovat, byť v závěru budeme muset trochu předčasně nahlédnout do roku 1997. Zatímco akce v předcházejících letech byly záležitostí výhradně Klubu a blízkých vojenských posádek, rok 1996 vše změnil. S pomocí posádky v Novém Městě ani v Hradci Králové se již nedalo počítat, protože postupná redukce vojenských posádek ve východních Čechách tuto úspěšnou a efektivní spolupráci nenávratně zlikvidovala. Popularita akcí na Březince však zasáhla i hlavní město a otěže do svých rukou převzali činovníci Československého svazu bojovníků za svobodu (dále jen ČSBS). Protože členové Klubu se cítili čím dál tím více zatíženi provozem Březinky jako muzea, zbývalo méně sil na pořádání akcí obzvlášť s novou komplikací, kdy najednou nemohli jednat s místní posádkou, ale bylo třeba oslovit Ministerstvo obrany v Praze. Proto byla uvítána nabídka zorganizovat bojovou ukázku s pomocí ČSBS, obzvlášť byl-li členem výboru tohoto svazu tatínek jednoho z členů klubu p. Speychal . Nikdo tehdy netušil, že organizace podzimní akce se stane po celý rok hlavním bodem jednání všech schůzí. Rýpalové si po straně sice občas špitali, že by se snad občas mohlo mluvit na prvním místě také o něčem jiném než o akci, ale rozjetý vlak nastavenou nohou nezastavíš. Kromě toho lze zcela jednoznačně říci, že většina členstva se na podzimní akci stále ještě upřímně těšila.

ČSBS se zavázal zajistit jednání s majiteli pozemků, sponzory, pozvali by významné hosty a Klub si měl vzít na starost pouze uniformované a poskytnout pro boj Březinku. Uvažovalo se také o návrhu Klubu, aby byla odhalena pamětní deska dr. Chudobovi, který vstoupil ve známost svým neohroženým postojem vůči okupačním silám jako starosta města Náchoda . Současně byl panem Speychalem tlumočen požadavek na účast našich uniformovaných členů na plánované akci spřáteleného KVH Volduchy na srubu Jordán v Jincích u Plzně dne 7. září.

Plánovaná akce se podrobně probírala i na dalších schůzích. 15. března pan Speychal informoval o svých jednáních v Praze na Ministerstvu obrany, byla přislíbena účast náčelníka generálního štábu gen. Nekvasila, s přípravou akci aktivně pomáhal také gen. Hyhlík z ČSBS. Počítalo se s přednáškou dr. Stehlíka z Vojenského historického ústavu pro asi 100 členů z ČSBS v náchodském přednáškovém sále Okresního úřadu zvaném bunkr (účelově využitý protiatomový kryt ze sedmdesátých let v centru Náchoda ). Zápis ze schůze informuje podrobně o zajištění vojenské techniky od haklu až po polní kuchyni, o jednání s uniformovanými jednotkami, které měly hrát wehrmacht. Na schůzi 26. dubna p. Speychal kromě informací o stavu jednání o zajištění techniky a uniformovaných jednotek také zdůrazňoval nutnost apelovat na kázeň cvičících, aby si účinkující před množstvím významných hostů z ČSBS a armády nevystřihli z ostudy kabát. Dne 24. května úvod schůze opět ovládl pan Speychal s dalšími podrobnosti o materiálním a technickém zajištění akce. Svou zprávu p. Speychal doplnil ve spolupráci s Petrem Charvátem četbou projevu gen. Procházky předneseného v Praze k výročí 8. května 1945, kde se věnoval oprávněnosti požadavků odsunutých sudetských Němců. 28. června již akce dostávala konkrétnější rozměry. Náčelník generálního štábu pověřil zajištěním akce 1. chemickou brigádu z Liberce, bylo jasné, kolik bude dýmovnic, rozbušek, střeliva. P. Speychal také předal vypracovaný scénář akce. Přibyly také první úkoly pro Klub. Protože dopisy ČSBS sponzorům příliš neuspěly (ozvali se pouze dva se zamítavým stanoviskem), se sháněním sponzorů měli pomoci též členové, i když pan Speychal slíbil, že ještě zkusí oběhnout náchodské firmy. Klub měl také zajistit židličky pro významné hosty na akci a radiostanici nutnou pro spojení (slíbil Petr Beran). Na schůzi 6. září – pouhé dva týdny před akcí - se již členové Klubu domlouvali na tom, jak aspoň dva dny předem zahájit přípravu bitevního pole. Bylo též jasné, že i úklid po akci zbude výhradně na některých členech Klubu. Funkcí tiskového mluvčího byl tradičně pověřen nejvýřečnější člen Vláďa Kruták.

A jaká byla samotná akce v roce 1996? Dopoledne před akcí byla veliteli jednotek nečekaně zrušena generálka. Tím pádem odpoledne se zcela zákonitě všechny scénáře staly v prvních sekundách boje pouhopouhou iluzí, protože bez zkoušky si scénář téměř nikdo nepamatoval. Před Březinkou tak zcela zmateně pobíhali obránci i útočníci, technika jezdila tam i zpět podle toho, kde bylo právě místo, vojáci umírali a vstávali z mrtvých dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Střílny Březinky chrlily oheň do Čechů i Němců podle toho, kdo právě běhal před střílnami. Protože nefungovalo spojení s letištěm, letadlo dorazilo až po odeznění připravených zvukových a pyrotechnických efektů, takže letadlo zcela zoufale a bezmocně létalo nad bojištěm, aniž by pod jeho křídly probíhalo jakékoliv bombardování. Hrdinní obránci pohotově aspoň občas obrátili zbraň proti nebesům, aby se jasně ukázalo, že brání svou pozici i proti leteckému úderu. Na své si přišli i někteří uniformovaní představující wehrmacht z pozvaných klubů z jiných částí republiky. Proti jakýmkoliv bezpečnostním dohodám použili někteří borci podomácku vyrobené výbušky, byli i tací, kteří neváhali použít proti československým uniformám broky, z nichž jeden zabrousil mimo prostor bojiště a zasáhl mezi diváky přihlížejícího člena z KVH Praha (naštěstí byla z toho jen pořádná modřina na břiše). Broky zahnaly i nesmělé náznaky pořadatelské služby, která stejně téměř neexistovala. Zcela v rozporu s původními dohodami neopouštět v německých uniformách prostor bojiště se po akci někteří chlapci, cítící svou spřízněnost s wehrmachtem poněkud silněji, vydali spořádaným pochodem na tvrz Dobrošov, kde užaslému správci oznámili, že přišli tvrz převzít. Naštěstí správce Dobrošova tuto neobvyklou recesi přechodil jako mírnou chřipku a spokojil se se slovní výtkou vedení Klubu. Klub se za tento incident později omluvil (i když se převzetí Dobrošova neúčastnil ani jeden z členů Klubu). Závěrečný tradiční nástup jednotek před Březinkou se nekonal, protože díky nefungující pořadatelské službě se ihned po skončení boje vrhly na bojiště davy dětí prahnoucí ukořistit nějakou tu vystřílenou nábojnici.

Mohlo by se mylně z výše uvedeného líčení akce zdát, že se bojová ukázka změnila v absolutní propadák. Ovšem opak byl pravdou ! Nic netušícím divákům se akce velmi zamlouvala i díky skvělému komentáři Petra Charváta, který se úspěšně snažil mluveným slovem maskovat kolabující scénář. Pro neobvykle velké množství bojujících zmatené útoky a protiútoky vypadaly jako skutečná válečná vřava. Množství pyrotechnických efektů zcela přehlušilo nedostatky v logice boje a pochodující fašisté se mezi Březinkou a Dobrošovem stali vítaným zpestřením pro fotoaparáty korsujících turistů snad s výjimkou několika zděšených pamětníků. (Borci hrající si na wehrmacht nakonec přece jen přesvědčili, že nejsou z pořádkumilovné armády strýčka Hitlera – na tehdy „ubytovacím“ objektu N-S 81 Lom nechali po svém odchodu pěkný nepořádek). Velkým přínosem akce byla i účast pamětníků, bývalých členů osádky srubu N-S 73 Jeřáb - Miroslava Kvasničky a Václava Vorala . Při besedě v Náchodě velmi zaujal pamětník Josef Velím, bývalý vojenský účetní na Jiráskově chatě, který v roce 1938 byl na Dobrošově jako jeden z prvních a zajišťoval pro ostatní příchozí ubytování. Pan Velím pak ještě jednou překvapil i před Březinkou, kde si od jednoho z účinkujících půjčil dobovou pušku a předvedl s ní bezchybně několik cviků, které v roce 1938 musel ovládat. Po akci se s pamětníky rozloučil před Březinkou náčelník generálního štábu České republiky gen. Nekvasil, jehož účast na akci na Březince určitě byla velmi vítaná, stejně tak i mnoha dalších čestných hostů. Zájem armády na této akci byl patrný již z pouhé účasti osmi generálů, kde kromě již zmíněného gen. Nekvasila se zúčastnili gen. Procházka, gen. Hyhlík , gen. Peřka , gen. Peřina, gen. Hohl , gen. Pernický a britský gen. Holt.

První schůze se konala měsíc po akci. I když úspěch akce na veřejnosti zcela zastínil akce předcházející (jak v tisku, tak na „vyšších místech“), přece jen bylo cítit, že něco je ve vzduchu. Pan Speychal poděkoval všem účastníkům a předal diplomy dle jeho názoru nejaktivnějším: Aleši Balcarovi, Petru Vlachovi, Ireně Vlachové, Michalu Soukupovi, Martinu Pištorovi , Františku Berkovi, Petru Charvátovi, Aleši Horákovi a Janu Drškovi . Zároveň oznámil členstvu, že akce byla díky své úspěšnosti již zařazena do armádního plánu na rok 1997 jako generální zkouška na 60té výročí Mnichova v roce 1998. Nadšení z akce utlumil Petr Charvát nezvykle ostrou kritikou organizace, k níž se přidal Petr Vlach a další členové především z řad odiplomovaných . Všichni sice uznali, že pan Speychal odvedl pořádný kus záslužné práce, ale jeho slova o další podobné akci v roce 1997 s tím, že již je vlastně rozhodnuto o akci v roce 1998, vyvolala zděšení, protože se o ničem takovém dosud v Klubu nehlasovalo. Diskuse vyvrcholila na výroční členské schůzi, kde se rozpoutala bouřlivá diskuse o tom, zda další akci pořádat či ne. Část členů Klubu argumentovala tím, že by bylo vhodné neztratit dobré vztahy s armádou, když už se tak pěkně rozvíjejí. Druhá část členstva zase tvrdila, že než se dostat do maléru díky cizím nezvladatelným jedincům, kteří nemají k Březince vztah a mohou poškodit dobré jméno Klubu, pak je lepší na pořádání akcí rezignovat. Navíc plánování akce zabralo téměř celý rok a většina členů by spíš ráda pokračovala v muzejní práci. Na výroční členské schůzi sice nakonec bylo poměrem 12:8 odhlasováno, že akce bude, ale již následující únorová schůze (v roce 1997) rozhodnutí o pořádání akce zvrátila. Místopředseda klubu Jan Drška tehdy tlumočil názor většiny členů, že práce na Březince i akci pořádá stále menší skupinka osob a že je pořádání takových velkolepých akcí v současnosti nezvladatelné. Minulá akce jasně prokázala, že pouhé spoléhání na cizí pomoc pro pořádání takové velkolepé akce bez aktivního nasazení členů Klubu nestačí. Muzejní práce je to hlavní a nebudou-li síly na akci, pak je lepší akce nepořádat. Kromě toho se část členstva obávala, že Klub se stane pouze přívěskem jiných vlivnějších organizací, které dění na Březince zcela ovládnou. O zrušení akce pro rok 1997 nakonec rozhodlo tajné hlasování. Stojí za zmínku, že pro pořádání akce v plném rozsahu se tehdy vyslovili pouze 2 členové.

Fiktivní německo - československé boje u Březinky tak po pěti letech navždy skončily. V té době si většina členů Klubu myslela, že jakékoliv bojové akce Březinku opustily natrvalo, i když čas od času probleskly názory, že by se mělo přece jen aspoň na významná výročí cosi uspořádat. Zkušenost z roku 1996 vybízela k opatrnosti a tak zbraně neměly u Březinky řinčet až do roku 2000, kdy se po delší odmlce opět u Březinky střílelo, i když ve zcela jiném duchu, než tomu bylo v první polovině devadesátých let. Ale nepředbíhejme, vraťme se ještě do roku 1996, protože nejen akcí vstoupil rok 1996 do historie Klubu.

8. března nečekaně zemřel pan Václav Kaplan, který byl jedním z duchovních otců zpřístupnění tvrze Dobrošov a až do devadesátých let aktivně na Dobrošově pracoval.

9. března se přes množství sněhu podařilo dovézt do osady Polsko nad Březinkou bedýnky na munici z vojenského útvaru z Týniště nad Orlicí. Akci zorganizoval Jiří Slavík a Aleš Horák zajistil nákladní vozidlo V3S ze Základní školy Komenského v Náchodě. Převoz se stal doslova hrdinskou akcí nečlena Petra Wildta , který bravurně náklaďák odřídil , přestože v dvacetistupňovém mrazu nešla z technických důvodů zavřít zamrzlá okénka. Z osady Polsko členové KVH s nadšením vozili bedýnky na munici přes metrové závěje na saních s vydatnou pomocí tažného psa Beníka Kateřiny Kačerové.

V březnu se nečekaně objevil „kostlivec ve skříni“ ukrytý pod nánosem prachu pravděpodobně z dob počátků Klubu. Ozval se jistý mladík z Českých Budějovic, že je členem Klubu a že pod záštitou Klubu v jižních Čechách provozuje lehký objekt. Ačkoliv měl průkazku člena, nikdo o jeho členství již neměl ani potuchy. Průkazku zřejmě dostal od tehdy zesnulého zakladatele Klubu Zdenka Pražáka, aniž by byl seznámen s povinnostmi. Protože podle stanov byl povinen účastnit se aspoň jednou do roka schůzí a platit příspěvky (což nečinil a ani o této povinnosti nevěděl), členové nakonec nabídli vyřešit tuto trapnou situaci tzv. hostováním v Klubu, což bylo zdvořile odmítnuto a dotyčný z Klubu „vystoupil“ (což vůbec nebylo nutné, neboť podle stanov již dávno členem nemohl být).

Pan Polášek z Ostravy (jinak neúnavný bunkrologický nestor a nadšený aktivista v  Darkovičkách ) nabídl Březince dobový agregát Slavie. Agregát byl na Březinku dopraven pomocí služebního traktoru Jana Dršky, aby členové KVH pod vedením Martina Pištory mohli začít pracovat na zprovoznění celé strojovny.

Vedení kroniky převzala po zesnulém Emilu Kleslovi Kateřina Dršková. Protože kronika se vrátila Klubu až po třech letech od posledního zápisu, čekal Káťu nelehký úkol doplnit předcházející zápisy. Jak konstatovala výroční schůze, zhostila se toho na výtečnou.

25. května se část členů zúčastnila na tvrzi Hanička setkání s účastníky zahraničního odboje pořádaného Klubem vojáků v záloze z Rokytnice v Orlických horách. Na setkání přijeli slavní váleční veteráni – pánové Peřina, Fajtl , Tondr , Hrubý, Muzika, Stříhavka a Šeda.

22. června přes nepřízeň počasí dorazili na Březinku ve svatebních šatech nadšení bunkrologové - čerství novomanželé Baraňákovi , aby si pořídili do rodinného alba pár neobvyklých svatebních fotografií. Členové KVH si s nimi ve střelecké kasematě nadšeně připili na zdraví.

Protože již od dokončení makety zvonu v roce 1995 kolovaly mezi bunkrology po celé republice zprávy o tom, že Březinku hyzdí nevzhledný „kotel“, členové Klubu se rozhodli tuto nepovedenou maketu pomocí autogenu jednoduše odříznout a udělat zvon nový. Nakonec vše tak jednoduché nebylo. Beton kolem starého kotlového zvonu musel být uvolněn pomocí malých náloží. Protože brigáda včetně odstřelů probíhala v hlavní turistické sezoně, návštěvníci si z Březinky odnášeli spoustu nezapomenutelných zážitků. Ihned po zlikvidování starého zvonu byly zahájeny práce na novém. Nejprve bylo osazeno kovové jádro zvonu a nakonec byla pečlivě provedena betonáž vrchlíku. Na konci prvního červencového týdne již na okolí Březinky vzhlížela téměř dokonalá maketa zvonu. Hlavní zásluhu na rychlém a bezproblémovém chodu prací měli zkušení členové klubu František Berka a Jiří Štěpánek. Na přelomu července a srpna se podařilo celou Březinku přemaskovat. Březinka pak byla poprvé k vidění v takovém stavu, v jakém ji ještě nedávno mohli vidět lidé jen na dobových fotografiích.

Kromě zvonu se podařilo získat od jednoho soukromníka část původních protipěchotních překážek (kromě jehel, které musely být vyrobeny, s autogenem bravurně operoval Aleš Balcar). Nad Březinkou tak bylo možno zkompletovat část původních překážek.

V srpnu se členové Klubu po úspěšných červencových brigádách věnovali bunkrologickému vzdělávání. Část členů Klubu se s cestovní kanceláří Praděd pod vedením Aleše Horáka vydala na Maginotovu linii „známou neznámou“, kde kromě několika zavedených muzeí typu Hackenberg a Casso navštívili například část povrchu tvrze Hochwald , některé nepřístupné prostory tvrze Simserhoff , právě se rodící muzeum ve tvrzi Galgenberg a zabrousili i do předchůdců moderních pevností – do starší německé pevnosti Feste Wagner.

Další část členů Klubu zamířila do Polska, kde kromě bunkrologických lahůdek typu německý opevněný most u Malborgu nebo Hitlerovo Vlčí Doupě zabrousili i do koncentračního tábora v Osvětimi. Cestou domů stačili ještě pozdravit kolegy v  Darkovičkách na MO-S 19 a v Dolní Moravě na K-S 5.

V říjnu navštívil Březinku Luboš Kubeček , který se staral o objekt R-S 90/I na Komářím vrchu. Svěřil se, že má potíže s CHKO a že pravděpodobně bude nucen objekt pod Komářím vrchem opustit. Zvažoval přemístění své expozice na T-S 2, pokud by jeho jednání s CHKO nedopadlo dobře. Členové KVH mu nabídli, aby v takovém případě neinvestoval do značně poškozeného objektu T-S 2, ale aby spojil svůj klub s náchodským a doplnil tak svými zkušenostmi řídnoucí dobrovolníky na Březince. Tehdy nakonec Luboš Kubeček svoje místo na Komářím vrchu obhájil, ale nabídka náchodského Klubu nebyla zapomenuta.

Koncem roku Klub zaznamenal ještě jeden drobný úspěch. Ačkoliv se již 14 dní podnikaly pokusy nastartovat ve strojovně dobovou elektrocentrálu, Martin Pištora motor úspěšně poprvé rozhýbal 26. listopadu večer. Ačkoliv motor ponechal v běhu pouze asi 10 vteřin, nastartování motoru se stalo na konci roku malou klubovou senzací.

Výroční členská schůze zvolila pro rok 1997 sedmičlenný výbor ve složení Charvát, Horák, Drška, Vlach, Nývlt, Pištora , Šefránek . Předsedou byl opět zvolen Petr Charvát, místopředsedou Jan Drška. Březinku v roce 1996 navštívilo 4650 návštěvníků a na akci se přišlo podívat 2800 osob. Odprovázeno bylo 388 hodin, na brigádách bylo odpracováno 2985 hodin.

Rok 1996 zůstal v kronice jako rok úspěšný pracovně, ale rozporuplný ve vnitroklubových vztazích. Diskuse kolem pořádání akcí na Březince poznamenala vnitroklubovou činnost do budoucna více, než by se mohlo na první pohled zdát. Důležité však bylo, že i pro rok 1996 se podařilo tempo rozvoje klubového muzea udržet a že Březinka se i nadále držela směru nabraného začátkem devadesátých let.